Jdi na obsah Jdi na menu

Moje první noční návštěva Branišovského lesa

Moje první noční návštěva Branišovského lesa

2b.jpg  Mojí první noční návštěvě lesa Bor předcházel zážitek ze začátku srpna, kdy jsem se tam vydal sám - jen tak na procházku přes den, okusit na vlastní kůži zda je pravda vše, co se o něm píše.

 

  Zrovna jsme byli s rodinou v Českých Budějovicích, a tak jsme ten kousek popojeli. Přítelkyně s dětmi má z lesa respekt a zůstávají na samém jeho okraji v autě. Já dostávám hodinu času a vydávám se na průzkum do budějovické části. Sotva člověk přejde závoru, zmocní se ho zvláštní pocit napětí. Pokračuji dál po cestě a kontroluji pomocí polohy v mobilu, kde se nacházím.  Asi po 10 minutách chůze přicházím na rozcestí, v jehož bezprostřední blízkosti stojí dřevěný stůl, lavičky a plechový odpadkový koš. Chvíli se na místě rozhlížím, protože se mi zde líbí. Zanedlouho se ozve ťuknutí do odpadkového koše. To se vždy po několika vteřinách opakuje – celkem snad více než desetkrát. Na mobilu zapínám foťák a chci fotit směrem k odpadkovému koši. Mobil bohužel nereaguje. Pokaždé, když zmáčknu ikonu foťáku, otevřou se mi postupně všechny aplikace, ale do režimu foťáku mobil prostě najet odmítá. Po několika minutách odcházím z lesa pryč s hodně nepříjemným pocitem za zády. Občas se ozvou kroky přímo za mnou, občas zadupání. Každou chvíli zastavuji a kontroluji, jestli za sebou něco, někoho neuvidím. Zdá se, že tam nic není, nicméně nepříjemný pocit v zádech mě doprovází až na kraj lesa, kde mě i strašně rozbolí hlava. Sedám do auta k přítelkyni a dětem a jedeme domů. Migréna trvá až do dalšího dne.

 

  Celé mi to nedá spát a tak se ozývám kamarádce Elišce – člence vyšetřovacího týmu paranormálních jevů  MYSTERY HUNTERS CZ, o které vím, že má s tímto lesem velké zkušenosti a jen tak nadhazuji, zda by se tam se mnou nechtěla jít někdy podívat, jelikož už jsme si o Boru mnohokrát psali. Odpověď je rychlá a ještě téhož dne objednávám na internetu měřící přístroj  EMF- K2, tzv. ghostmetr.

 

  V pátek 11. srpna po 22. hodině se vydáváme z Branišova lesem k Černému sloupu. Hned na kraji lesa vypínáme mobilní telefony, aby nedocházelo k rušení přístroje EMF-K2, který vzápětí zapínáme. Eliška při vstupu do lesa promlouvá k místním entitám a žádá je, jestli bychom mohli na chvíli vstoupit do lesa a kratičkou dobu tam pobýt. Cestou se nic zvláštního neděje, akorát mi občas selhává foťák, když mířím do lesa. V polovině cesty začínám mít nepříjemný pocit, a tak na okamžik zastavujeme. Ghostmetr zůstává v klidu, Eliška zapíná diktafon a ptá se, zda je tu přítomný někdo další. Později ale zjišťujeme, že žádné EVP zachyceno nebylo. Zbytek cesty k Černému sloupu probíhá v klidu. Když dorážíme na místo, mám z něj obrovský respekt a čekám, co se začne dít. 3b.jpgEliška opět zapíná diktafon a asi 15 minut zkouší navázat komunikaci. Ghostmetr ani zde celou dobu nereaguje, na nahrávce z diktafonu též není zachyceno žádné EVP. Přesto během doby našeho pobytu u Černého sloupu přišel zezadu dvakrát chladný až mrazivý závan větru, který pokaždé trval přibližně 10 vteřin. Udělali jsme na místě ještě pár fotek s tím, že pak půjdeme k Vlčí jámě. Kvůli chybnému vyznačení Černého sloupu na mapě, nejsem však schopný určit správnou odbočku, takže se vracíme zpět do Branišova. Zpáteční cesta probíhá v klidu, nezaznamenáváme nic neobvyklého. Na kraji lesa následuje rozloučení s místními entitami a též poděkování, že jsme v lese mohli pobýt. Přesouváme se k autu a na okamžik zapínáme mobilní telefony, abychom se mohli ohlásit, že jsme v pořádku. Vzápětí následuje přesun do českobudějovické zalesněné části - Boru.

 

  Po příjezdu na štěrkové parkoviště u lesa vypínáme mobily a zapínáme ghostmetr. Sotva vystoupíme z auta a popojdeme pár kroků, přivítá nás místo dvojím zablikáním přístroje. U závory následuje zapnutí diktafonu a Eliška promlouvá k entitám. Při jejím proslovu přístroj nereaguje a tak se vydáváme do lesa. Sotva podlezeme závoru, ghostmetr se rozblikává až na maximum. Eliška se snaží navázat komunikaci, ale přístroj bliká tak zmateně a hodně, že je těžké z toho něco rozpoznat. Po chvíli blikání ustane a je klid. Poté co prohlásím větu, že to vypadá, jako by se entity vzdálily, objevuje se na nahrávce šepot - EVP ,,Ba ne“ a znovu se ghostmetr rozbliká. Po chvilce aktivita přestane a přesouváme se zpět na parkoviště a vydáváme opačným směrem. U další závory přístroj  EMF- K2 opět několikrát blikne. Znovu se přivítáme, ale aktivita ustává. Pokračujeme lesem až na rozcestí, kde se nachází sezení s plechovým košem. Eliška se ptá, jestli by bylo možné zopakovat klepání do koše, které jsem tam slyšel před pár dny. Po této otázce následuje bliknutí přístroje, kterého jsme si nevšimli a tuto reakci zjišťujeme až později z videozáznamu. Na místě jsme asi 5 minut a postupně se alespoň mně zdá, že začíná houstnout atmosféra. V dálce je slyšet silné praskání větví a postupně se to jakoby přibližuje. V duchu si pomyslím, že se sem na nás něco pěkně řítí, ale mlčím o tom. 1b.jpgPo chvíli Eliška říká, že se tedy asi rozloučíme a ghostmetr se rozblikává. Poté se ještě ujišťuje otázkou, zda to byla odpověď na námi vyřčené rozloučení, a dostáváme zřejmě opět odpověď bliknutím ghostmetru. Následuje poděkování a vydáváme se ven z lesa k autu. Najednou se z diktafonu, který je v režimu nahrávání, stalo na vteřinu ,,rádio“ - zašumělo v něm a přístroj ze sebe vydal jakýsi skřek nebo výkřik. V nahrávce to zní tak, jakoby po něm někdo přejel a zaškrábal nehtem. Pokračujeme dál a Eliška se ptá:  „A opravdu nám to zablikalo jako odpověď na tu otázku, jestli to bylo to rozloučení s námi?“  V tu chvíli dva metry od nás padá na zem ze stromu větev a ghostmetr zuřivě bliká na maximum, až do červené diody. Trvá to cca 2 až 3 vteřiny. Po chvíli se Eliška znovu ptá, jestli myslím, že to bylo fakt rozloučení a opět máme ghostmetr rozblikaný až do červené.  Když přijdeme na konec lesa k závoře, za vše místním dušičkám děkujeme, že nás nechaly v lese chvíli pobýt a potom co Eliška řekne „nashledanou“, při analýze nahrávky později detekujeme šepot – slovo „sbohem“. Opouštíme les, zapínáme mobily a jedeme domů.

 

  Před noční návštěvou lesa jsem z něj měl hrůzu, ale čím déle jsem zde byl, postupně ze mne všechno opadávalo a cítil jsem se dobře. Hodně klidu dodávala Eliška, která působí takovým dojmem, že ať by se nám tam zjevilo cokoliv, vůbec by to s ní nehlo. Oba v paranormální jevy věříme a proto nás žádná aktivita tohoto charakteru, ke které v lese zřejmě dochází, nezaskočila. Díky ní mají možná někteří lidé z tohoto místa strach a některé naopak přitahuje. My oba patříme určitě mezi ty, které spíše přitahuje a moc rád Branišovský les opět brzy navštívím.

Jan Petřík