Jdi na obsah Jdi na menu

Noc plná přízraků

24. 4. 2014

 

 

Před několika týdny mně oslovila slečna Gábina, zda bych ji i s jejími kamarády provedla strašidelným lesem Bor. Prohlídka byla domluvena na 10. 4. 2014, ale kvůli nepřízni počasí se musela odložit.

Je tu středa 23. 4.2014. Konečně je pěkné počasí a výprava do lesa se může uskutečnit.  Sraz máme před Obecním úřadem v Branišově ve 20.00 hod. V počtu celkem 7 lidí se vydáváme k lesu. Na okraji Boru obeznámím lidi s jeho historií, a paranormální aktivitou, která se v něm vyskytuje. Pak už se noříme do jeho nitra. První zastávka je u stromu oběšenců. Pomalu se smráká, ale zatím nic nenasvědčuje tomu, že bychom tu dnes mohli zažít něco tajemného. Cestou k Černému sloupu mladým nadšencům ukazuji zajímavá místa, kde byla zaznamenána silná paranormální aktivita. Cesta rychle ubíhá a již jsme na kopci u Černého sloupu. Les se pomalinku noří do černého nočního hávu a my pokračujeme po nenápadné lesní pěšince, směrem k cestě, kde je velmi ponurá atmosféra. Radím, jak se mají lidé naciťovat, aby lépe vnímali jakoukoliv paranormální aktivitu.

Zatím mezi všemi panuje dobrá a veselá nálada. Ti mladí berou noční výlet jako dobré vytržení z normálního stereotypu. Nikdo nic divného nevnímá, všude tu je klid a pravděpodobně tomu bude i nadále. Nic nenasvědčuje tomu, že bychom mohli zažít vzrušující okamžiky, okořeněné strašidelnou aktivitou. Docela mě mrzí, jaká pohoda tu dnes panuje. I na návštěvnících je vidno, že zde někteří asi přestávají věřit v cokoliv nadpřirozeného. V polovině temné cesty se zastavujeme. Uděláme kruh, otočíme se k sobě zády, hledíme do hloubi temného lesa a začínáme se vciťovat.  Vše trvá jen několik minut, ale stačí na to, abychom všichni změnili na noční návštěvu názor. Jeden z mladíků měl pocit, jako by ho něco táhlo z kruhu ven do lesa. Jiný z účastníků zahlédl jakýsi pohyb kolem námi vytvořeného kruhu.  Někdo se k nám blížil. Kdo to mohl být? O živém člověku se v tomto případě nedá mluvit. Cestou pokračujeme směrem k rozcestí u Vlčí jámy. Atmosféra i veselá nálada všech přítomných je fuč. Každý je napjatý jako struna a sleduje jakýkoliv malý pohyb a zvuky kolem.

Na rozcestí se zastavíme a o překot si vyměňujeme své pocity a dosavadní zkušenosti. Všichni se shodujeme, že směrem k cestě, kterou jsme před chvílí přišli, je cosi divného, nepříjemného, jako by nás odsud někdo pozoroval. Pavel, který se projevil, jako velmi vnímavý, si všiml dvou postav, které nás sledovaly. Po krátké pauze, se vracíme k Černému sloupu. Když jsme přibližně ve čtvrtině cesty ke sloupu a zastavujeme se. Pavel zahlédl mezi stromy červené světýlko směrem k místu, kde jsme se napojovali a navnímávali na les a jeho obyvatele.233.jpg Bez rozmyslu opustil skupinu a vydal se mu naproti. Přivolala jsem ho zpět, poněvadž tu není radno, se za noci pohybovat o samotě. Mladý muž stále jako fascinovaný hleděl jedním směrem a nemohl z něj spustit zrak. Po deseti minutách se k nám vrátil a pokračovali jsme v cestě.  

U Božích muk z nás opadlo napětí. Každý si pořídil pár fotek a vše nasvědčovalo tomu, že se návštěva lesa chýlí ke konci. Avšak raději jsem se lidiček zeptala, zda tu chtějí ještě chvilku pobýt, anebo už chtějí jít raději z lesa pryč. Vesměs většina se shodla na tom, že zde ještě rádi chvíli pobudou a tak jsme se vypravili zpět k rozcestí u Vlčí jámy.

Asi 100m od Černého sloupu jsme se zastavili, protože uprostřed cesty u rozcestí pojednou zablikalo bílé světlo. V první chvilce mě napadlo, zda může být v lese krom nás ještě nějaký jiný člověk. Ale zakrátko jsme všichni tuto variantu vyloučili. To světlo se objevilo ještě několikrát. Jeho jemná záře se opírala o kmeny stromů a světlo bylo jednou uprostřed cesty, pak na levé, jindy naopak na pravé straně. Jednou blíž a podruhé zase dál od nás. Pak jeden z mladíků zahlédl bílou postavu. Proplula kolem nás a během vteřiny byla o dvacet metrů dále. Popošli jsme a opět se zastavili u hustějšího porostu. Po levé straně Gábina zahlédla jakési červené světýlko. Vypadalo jako malá pochodeň, která se mezi stromy přemísťovala sem a tam. Postupně si ho všimli i ostatní a vesměs se shodli, kde se zrovna nachází. Pavla přitahovalo jako magnet, a nejraději by se mu vydal v ústrety, což jsem mu ihned rozmluvila. Najednou se u nás razantně ochladilo, až nám naskočila husina po těle. Z pravé strany z lesa byly slyšet kroky, které se k nám blížily. Pak kolem nás cosi obcházelo. Někteří z nás zahlédli na kraji lesa znovu bílou postavu, která se k nám blížila a pak se zastavila pár metrů před námi, jako by váhala. Ghostmetr se mi v té chvíli rozblikal až do červené – 20mG (milliGAUSS). Jasně jsme cítili přítomnost entity. Jak rychle se objevila, tak najednou zmizela a chlad polevil. Opět jsme kousek popošli, ale nedalo nám se neohlížet zpět.

A náhle zase to červené světélko. Bylo blíž a blíž, jako kdyby nám šlo naproti. Koukám do hustého porostu a pojednou vidím červené oči. Hrůzou jsem se otřásla. Nikdy před tím jsem je neviděla, jenom o nich slyšela z vyprávění. Hleděly na mne z výšky asi 2m, možná ještě o něco výše. Byly sytě červené a šikmo posazené. Okamžitě se mi vybavil výjev z hororových filmů, kdy jsou takto znázorněny oči démonů či ďábla. Sedím u PC, ale jakmile si na ně vzpomenu, vidím je před sebou. Něco tak ošklivého a děsivého, jsem ještě v lese Bor nezažila. 

Neuběhne ani minuta a mladík po mé pravici se oklepe hrůzou, jakoby jím projel blesk. „Já je také viděl. To je strašné, nikdy jsem nic tak hrozného neviděl.“ Byl tím zážitkem zcela otřesen a já se mu vůbec nedivím. Stáli jsme v hloučku a někteří zvažovali, že by bylo nejlepší les opustit. Jenže cestou zpátky k Černému sloupu se nikomu nechtělo. Stáli jsme tam a pozorovali zas to červené světýlko. Pak se znovu objevila bílá postava. Nejdříve byla po levé straně v lese, pak po pravé a nakonec zůstala stát uprostřed cesty k Černému sloupu. Pak se k nám, jakoby přískoky přibližovala a nakonec zůstala stát na jednom místě. Všichni jsme ji celou dobu pozorovali. Zajímavé bylo, od té chvíle co se objevila, zmizelo červené světýlko. Shodli jsme se na tom, že nás pravděpodobně ta bílá entita varovala před tím, abychom se již k Černému sloupu nevraceli a zabránila negativní bytosti s červenýma očima, aby nás dál neděsila. Na rozcestí U Vlčí jámy jsme se zastavili a zkonstatovali, že tu je mnohem příjemněji. Směrem k Černému sloupu někteří z nás zahlédli zase světelnou záři, přímo u země na cestě. To se opakovalo ještě mnohokrát, ale vždy v jiné pozici. Naposledy jsme utvořili kruh a pokusili se nacítit. Pavel viděl tři tmavé postavy rozmístěné na cestách, jako by je strážily.

Shodli jsme se na tom, že je nejvyšší čas les opustit a vydali jsme se bezpečnější stezkou k Branišovu. Ještě bylo pár krátkých zastávek, při kterých jsme slyšeli pohyb a měli vesměs totožné nepříjemné pocity. V lese kolem nás někdo přecházel, někdo nás pozoroval, byly to dvě tmavé entity. Jakoby nás někdo tlačil do zad a ponoukal k odchodu. Obrátili jsme se a tentokrát to vzali s návratem do civilizace vážně. Čekala nás poslední odbočka na lesní pěšinu, kde z nás konečně opadla tíseň.

Po celou dobu výpravy, jsem měla zapnutý diktafon a těšila se, až si doma nahrávku pustím. Byla jsem přesvědčena, že tentokrát na ní bude nejedno EVP. Ale jaké bylo moje zklamání, když se celý zvukový záznam z neznámého důvodu z diktafonu smazal, než jsem si ho stačila do počítače uložit. Mám věřit na náhody? Po lecjakých zkušenostech to náhodě nepřisuzuji. Pravděpodobně mohlo být na záznamu něco, co nemělo vyjít na světlo. Po četných návštěvách v lese Bor, jsem zjistila, že jeho neviditelné obyvatelé techniku a hlavně focení nemají rádi. Proto jsme fotoaparát používali zřídka, abychom je moc nerušili, a oni měli odvahu se před námi projevit, což se podařilo. I když nemám žádné hmatatelné důkazy, které by tohle mé vyprávění potvrdily, lidé, co se mnou tu noc v lese byli, vše intenzivně prožívali a mohou vše potvrdit.

 

232.jpg

 

Poslední dobou se paranormální aktivita v lese Bor hodně zmírnila a docela jsem se obávala, aby nebyli jeho nadšení návštěvníci zklamáni. Ale vše dopadlo nad mé očekávání, a výprava byla opravdu plna napětí, vzrušení a věřím, že na ni budou všichni zúčastnění dlouho vzpomínat.

Zakladatel a vedoucí skupiny

Andria Trinity

*********************************************************************************************************

Výpověď svědka - Gábiny

S přáteli jsme v Budějovicích krátce, na škole, ale o tomto lese jsme slyšeli hned ze začátku a hned jsme si řekli "Joo, to chci vidět, tam půjdem!" Samozřejmě spíš tak z hecu, nikdo z nás ještě na takovém místě nebyl, o zvláštních věcech jsme věděli jen z hororů a filmů, ale chtěli jsme si to zkusit prostě na vlastní kůži. Bylo nás 5, a nikdo z nás z tohoto výletu rozhodně nečekal pocity jako třeba strach, vystrašení a podobně. Kluci si vzali na cestu flašku slivovice, s tím, že to bude fajn výlet, projdou se lesem, popijou. Nakonec teda nechali flašku v autě a šli jsme. Po většinu cesty to byla sranda, různé narážky kluků, vtipy. Samozřejmě zajímavé vyprávění a příběhy od naší pani průvodkyně :) Když se začalo stmívat, začalo to nabírat na atmosféře. Ne, že bychom třeba něco viděli, ale prostě byla tma, byli jsme v lese, tak to byla atmosféra už takhle tajemná :) Ke konci, jak už zde bylo psáno, jsme se ještě jednou zastavili a zkoušeli jsme z lesa vciťovat různé energie, pocity. Já osobně už na sobě cítila něco zvlášního. Od začátku, co jsme naši výpravu začli, se mi docela motala hlava, což se mi děje vážně jen z řídka a to většinou po ránu. Ale říkala jsem si, prostě se mi trochu motá hlava, to se stát prostě může, nebudu tu z toho dělat drama. Pak jsme stáli v tom kruhu, měli jsme ruce namířené před sebe, snažila jsem se doopravdy vcítit do atmosféry lesa, cítit, co se děje všude kolem. A najednou jsem cítila, jak se přesouvám ze svého postoje na špičky, jak se najednou pomalu kývu sem a tam, jakoby mě něco vtahovalo dopředu. Měla jsem zvláštní mráz v zádech, a to bylo celou noc i teplo, ruce jsem měla celou cestu teplé. Ale najednou jsem je měla jako led, i před mé vrstvy oblečení ve mě jezdil zvláštní mrazivý pocit. Když potom začli i moji kamarádi říkat "Viděli jste to? támhle? To probliknutí? Zase! Zase!" Neviděla jsem nic, až po chvíli jsem se podívala na pravo do lesa a uviděla jsem tak 20 metrů před námi červené světýlko. Nevím přesně, jestli byly dvě, nebo jedno. Protože v té dálce to nešlo moc rozeznat. Po chvilku ukazování si jich všiml i přítel a nemohl z nich spustit oči. Přibližovalo se to, chvílemi to bylo více do žluta, pak zas úplně rudé, mírně to klesalo, pak stoupalo. Někdy i zmizelo. Les byl hluboký, nic tam nemohlo prosvítat, vůbec nevím, co to bylo. Ale bylo to "hustý.." Pak se najednou naše průvodkyně rychle otočila a řekla, že viděla ty rudé oči, o kterých se hodně mluví. A byla z toho docela rozrušená. Vraceli jsme se pak zpět jinou cestou, a něco jako by nás vedlo. Za námi, vedle nás. Pořád tam někdo byl, a jakoby nám říkal "Rychle, tak už jděte". Jakoby nás chránil před tím světýlkem, čímkoliv, co tam bylo. No, ráda bych tu popsala všechny moje pocity a všechno co se dělo, ale myslím, že by to ani nemělo moc smysl. Kdo nezažije, neuvěří. Slyšela jsem plno báchorek, různých příběhů, ale to, co jsem tam viděla a cítila, to se mi ještě nestalo. Doufám, že se brzy dohodneme a vrátíme se tam znovu. Velice mě to láká a jsem strašně zvědavá, co to tam vlastně je..;)

 

 Výpověď svědka - Jirky

Vždycky jsem měl rád horory a nadpřirozené věci. Obdivoval je, ale nikdy si nepřiznal, že by mohlo něco takového opravdu existovat. Zkrátka a dobře na tyto věci nevěřím. Omlouvám se, nevěřil jsem! Až do nedávna.

Se svými kamarády jsme se dočetli o lese Bor, kde se údajně dějí nadpřirozené věci, tak jsme se domluvili s jednou paní, která v tomto lese provází a ví o jeho historii a paranormálních jevech více. Přímo před lesem jsme se zastavili, paní průvodkyně nás obeznámila s historií a jevy v tomto lese a prohlídka může naplno začít. Je 20:30 a my vcházíme do lesa Bor s nic netušícími pocity. První zastávka je u stromu oběšenců. Prý slabší povahy či citliví lidé zde mají pocity a chutě ukončit svůj život. Dozvěděli jsme se, že ne v jednom případě se tak stalo! Strom jsme si vyfotografovali a pokračovali dál. Jak jsme šli stále hlouběji do lesa, začínalo to mít úžasně napjatý náboj a zajímavou atmosféru. Musím podotknout, že bylo ještě stále světlo, tak nás dobrá náladu zatím neopouštěla. Obklopovali jsme paní průvodkyni a s nadšením poslouchali její příběhy, z nichž byly některé opravdu dechberoucí. Druhá zastávka byla u Černého sloupu! Opět jsme se zastavili, někteří z nás měli nějaké dotazy, které nám byly zodpovězeny. Tento Černý sloup mi připomínal jaké si poutní místo a neměl jsem u něho zatím žádný pocit, že by zde kolem nás mělo být něco nadpřirozeného. Naše kroky se po této zastávce ubíraly směrem hlouběji do lesa, což se mi začínalo líbit. Po asi 5-10 minutové chůzi jsme se zastavili a vytvořili kruh. Otočili jsme se všichni o 180 stupňů a byli zády k sobě. Začínali jsme se vciťovat a ponořovat do atmosféry lesa. Každý koukal svým směrem do lesa a i můj pohled byl upřený a zahleděný do hlubin lesa. Bohužel, nic jsem zatím necítil a ani nespatřil. Někteří z mých kamarádů tvrdili, že něco viděli, či cítili. Po asi kilometrové chůzi jsme došli k Vlčí jámě, mezitím se už setmělo. Zde jsme si poslechly další příběh související s tímto místem. Vraceli jsme se jinou cestou zpět k Černému sloupu. Uprostřed této cesty jsme se zastavili, protože jeden z našich kolegů cosi viděl, stál a upřeně hleděl do jednoho místa. Z ničeho nic se rozkráčel vstříc za čímsi do lesa. Paní průvodkyně ho okamžitě napomenula a přivolala raději zpět, že není vůbec dobré se rozdělovat a opouštět skupinu. Udělali jsme opět pár fotek, odpočinuli si a pokračovali dál. Cestou zpět k Černému sloupu, jsem měl pocit, jako by nás něco, nebo někdo sledoval, či dokonce byl mezi námi a doprovázel nás k Černému sloupu. Nic jsem raději neříkal. Z důvodu, že tento pocit je úplně normální, že vás někdo sleduje, když jdete tmou. U Černého sloupu jsme si sdělili své pocity a dojmy. Bylo asi 21:40 a paní průvodkyně se nás zeptala, zda tu chceme ještě být, či les už raději opustit. Byl jsem mezi prvními, kteří zde chtěli ještě být a dokonce jsem i plně souhlasil, že se ještě jednou vydáme na rozcestí u Vlčí jámy. V tuto chvíli jsem ještě absolutně netušil, co nás cestou zpět čeká a kdybych to býval věděl, možná bych byl s těmi, co les chtěli opustit už dříve! Asi ve čtvrtce cesty se celá naše skupinka zastavila a hleděla do jednoho místa. Všichni si sdělovali, co vidí a jak daleko to je asi od nás. Bylo mi divně, že nic nevidím a tak jsem vystoupil z hloučku a stoupl si před něj a začal pozorovat místo, kde ostatní něco viděli, ale marně.

Popošli jsme asi 10 metrů a kamarádka Gábina začala ukazovat do lesa, a jestli zde vidíme "ty" světýlka co ona. Opět jsem nic neviděl. Stáli jsme zase v hloučku, který vytvářel kruh. Nic jsem neviděl a tak jsem tento hlouček opustil a popošel od něj asi 3-4 metry. Hledím také do lesa, když v tom se asi 15 metrů přede mnou objevila jasná, bílá mužská postava, asi 190 cm vysoká. Toto bylo moje první setkání s duchem! Nic úžasnějšího a zároveň strašidelného jsem nezažil! Stál jsem jako přikovaný a nemohl se ani hnout, husinu jsem měl po celém těle. V tom se tato postava z ničeho nic přemístila asi o 20 metrů doprava a byla už ode mě asi 7-10 metrů. Už jsem měl opravdu divný pocit, ale v tom se bílá postava rozběhla neuvěřitelnou rychlostí do lesa a zmizela. V tuto chvíli jsem byl naprosto fascinován a zároveň i spokojen, že jsem se onoho setkání dočkal! Naše nožičky opět pokračovaly dále směrem k Vlčí jámě a my všichni se stále otáčeli, jestli neuvidíme zase světýlka, či bílou postavu o které jsem všem řekl. Bylo krásné počasí, teplo a ani lísteček se nepohnul, jaké bylo bezvětří. Náhle se neskutečně ochladilo a paní průvodkyně řekla: "Něco tu je s námi. Je to tady!" Když v tom jsem se koukl na její ghostmetr, který držela v ruce a který poprvé od začátku našeho dobrodružství něco zaznamenal. Všechny jeho světýlka se rozsvítili a já opět koukal jako opařený. Pořád jsme se ohlíželi, když v tom zase Gabča říkala, že vidí opět světýlka, tentokrát jsem je viděl už i já. Všichni jsme koukali a v tom paní průvodkyně povídá, že zahlédla červené oči! Jak toto dořekla, všichni byli jak zhypnotizovaní a ani se nehnuli. Já mezitím koukal do míst, kde byly červené oči spatřeny! Netušil jsem, že je spatřím taky!!! Ve výšce asi 2 metrů na mne hleděl jeden pár rudých očí!! Ošklivější pocit jsem v životě neměl! Chtělo se mi brečet, utíkat, smutnit, ale nešlo to. Všechny tyto pocity byly ovlivněny tímto dalším fascinujícím setkáním. Od této chvíle jsem už žádné jiné známky aktivity nezaznamenal a ani nic už nespatřil. Dokázal jsem si, že opravdu něco jako "duchové" existuje. Začínám mít k těmto bytostem respekt a jsem moc rád, že jsem některé z nich mohl spatřit. Tento zážitek mě opravdu obohatil o spoustu věcí a rád bych si toto dobrodružství někdy zopakoval! Moc děkujeme paní průvodkyni, která nám darovala tyto krásné, strašidelné a hlavně nezapomenutelné chvíle!

**********************************************************

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Noc plná přízraků