Jdi na obsah Jdi na menu

O Branišovském lese Boru

18. 9. 2013

Pokud se zajímáte o záhady, pravděpodobně jste již slyšeli o Branišovském lese. Bor, toť jeho název je opředen nejednou legendou a vypráví se o něm neuvěřitelné story.

 

foto-10.--14.4.09-068.jpg

V Branišově jsem se narodila a s krátkými přestávkami zde bydlím celý život. Od mala jsem v něm trávila hodně času a vzbuzoval ve mně prazvláštní pocity, které jsem si nedokázala vysvětlit. Jenže pocity neutuchaly ani s přibývajícími lety, a tak jsem se jim snažila přijít na kloub. Za létité bádání se mi nashromáždily mnohé informace a byla jsem lesem a jeho neviditelnými obyvateli obdařena nejedním nezapomenutelným zážitkem.

Minulý rok jsem Branišovský les navštívila se skupinou EPRV 777, a společně jsme došli k zajímavým poznatkům a výsledkům.

Naše skupina Mystery Hunters CZ navštěvuje les průběžně a stále nám přicházejí nové zajímavé informace o kterých vás zde budeme informovat.

Moje osobní poznatky a zkušenosti s Branišovským lesem jsem publikovala v časopise Fantastická Fakta, Záhady života na webových stránkách Najdise.cz. Zde je dávám k dobru, pro možnou představu toho, co se kdy v lese dělo a stále děje.

Andria Trinity

 


 

Tajemný les Bor I.
Ocitli jste již někdy na místě, které vám nahání strach a kde vám naskakuje husí kůže? Tak právě o jednom takovém místě vám chci vyprávět. Jedná se o les Bor, který můžete najít jeden kilometr jihozápadně od Českých Budějovic.
p8240424.jpgPrvní zmínky o této lokalitě pocházejí ze středověku, ale nepřináší mnoho informací. Ještě před 400 lety se skrývala v lese Bor malá osada a jenom uzounká cesta ji spojovala s okolním světem. Kam oko dohlédlo, byly rozlehlé hluboké bažiny, ve kterých nejeden člověk předčasné ukončil svůj život. Energie tonoucích se do takových míst nesmazatelně zapisuje a i po staletích může působit na lidskou psychiku.
                                  
 Posedlost zlým duchem
Je temná, hluboká noc. Dvě děvčata se vracejí domů. Pod vlivem komediálního filmu, který před pár hodinami zhlédly v českobudějovickém kině, jsou v dobré náladě. Vcházejí do lesa a jejich nálada rázem upadá. Zaslechnou kroky, které postupně sílí a jdou zároveň s nimi. Obestírá je hrůza, nikoho nevidí, jen ty kroky s nimi drží tempo. Z lesa se ozve nesrozumitelný mužský hlas. Dívky se dají do běhu, kroky je pronásledují a hlas neustává, dokud se nedostanou mimo les.
Tento příběh jsem se svojí kamarádkou zažila v Boru  před dvaceti lety. Právě tehdy se tam odehrála tragédie, o které žádný tisk nepsal a vše bylo důkladně ututláno. Za tvrdé totality měla československá armáda v lese posádku a muniční sklad. Ve dne v noci byla nepřetržitě střežena cesta, po níž se munice převážela.
Osudné noci, kdy vojáci střídali stáž, uviděli, jak se jejich kolega proměnil v podivnou bytost, která jim nahnala takový strach, že po sobě začali střílet. Došlo k šílené palbě, při které přišli tři vojáci o život a čtvrtý byl převezen do vojenské nemocnice s těžkým poraněním a zanedlouho mu podlehl. Před smrtí vypovídal o svém šokujícím zážitku, ale nikdo mu nevěřil, přestože během té noci úplně zešedivěl.                                                                                                                              
Místo kde přistálo UFO
K vojenské posádce v Boru se váže ještě jeden záhadný příběh. Vyprávěl mi ho muž, který též u vojenské posádky sloužil. Vzpomíná, že jedné noci byl vyhlášen mimořádný poplach. Do lesa se zřítil neznámý létající předmět. Celá lokalita byla uzavřena. Během jednoho roku do ní nikdo neměl přístup – včetně vojáků i když zde před tím prováděli pravidelné zkušební střelby. Jako důkaz, že se tu vskutku událo něco mimořádného, zůstaly v Boru ohořelé stromy. Musely být vystaveny velmi vysoké teplotě, protože kůra je místy spálená na uhel, třebaže nebyl okolní porost požárem zasažen.                                                                                                                                        
Zjevení Černého muže
V roce 1993 procházely paní Naďa a paní Michala Borem. Opět v noci. Jakmile vstoupily do lesa, zmocnil se jich nepříjemný pocit, jako kdyby je někdo sledoval. Pak uslyšely kroky, Velmi vystrašené se na chvíli zastavily, aby zjistily, kdo jim je v patách. Nejdříve nikoho neviděly. Až po chvilce spatřily z lesa vycházet vysokou černou postavu v dlouhém plášti. Bytost plula asi 40cm nad zemí. V polovině cesty se zastavila, několik  minut stála na místě a pak zmizela…
Další událost se stala v roce 1994. Tentokrát to bylo za krásného, slunného letního odpoledne. Paní Marie a paní Romana si vyšly se svými dětmi a psem do  Boru na borůvky. Den jako stvořený k procházce. Najednou uslyšely kroky a slabé pískání. Lesem se linula starodávně znějící, skličující melodie. Pes začal výt a zmateně pobíhal od jednoho k druhému a nakonec utekl do polí. Vzápětí se v oplocence objevil vysoký muž v černém. Ženy na něj jenom civěly a stály jako přikované. Během několika vteřin se černá postava přemístila ze vzdálenosti, zhruba třiceti metrů mezi obě ženy a malou Michalku. Stál mezi nimi….široký černý klobouk stažený do čela, dlouhý černý kabát až ke kotníkům. Když se objevil, provázely ho zvláštní klimatické podmínky. V okruhu asi sta metrů se znatelně ochladilo, začal foukat prudký vítr a zešeřilo se – ačkoliv nebylo na obloze ani mráčku. Bylo 14 hodin odpoledne. Muž stál mezi nimi, jako by jim chtěl dát najevo, kdo je pánem tohoto lesa. Pak najednou zmizel všem z očí, jako by se propadl do země. Jediný, kdo jej nespatřil, byl Rosťa, syn paní Marie. V okamžiku zjevení, totiž honil vystrašeného pejska po poli. I on dodnes vzpomíná na smutnou melodii, kroky a  podivnou změnu počasí.
                                             
Zářící oči ve tmě
Následující událost se přihodila před necelým rokem. Davidovi a Tomášovi není ještě dnes do smíchu, při vzpomínce na strašidelné okamžiky. Opětovná situace. Kluci šli za tmy Borem. Vnímali, že je něco sleduje, chce ovlivnit jejich mysl a nahnat jim strach. Pravděpodobně nebyli v lese vítanými hosty. V polovině cesty uviděli ve výšce dvou metrů zářivé, hledící červené oči. Oči se daly do pohybu směrem k chlapcům. Kluky popadl děs a snažili se z lesa co nejdříve zmizet.

Mnoho lidí má s Boru neblahý pocit. Pokud jsou nuceni lesem v noci absolvovat cestu, dostavují se nepříjemné pocity z pronásledování a zjevuje se jim černá vysoká postava…
Podobné jevy mohou být způsobeny střetem našeho světa s jinou časoprostorovou dimenzí. Pokud jsme ochotni připustit, že jsou mezi námi lidé, kteří mají schopnost paranormální jevy vnímat, objasnily by se tím některé úkazy a prožitky spojené s nejistotou při vstupu do Boru. Jisté je, že v tomto lese je pánem někdo jiný než člověk a své teritorium si bedlivě hlídá. Pravděpodobně má s lidmi špatné zkušenosti a podle toho jedná. Přestože nahání černá bytost v těchto končinách lidem strach, nemyslím si, že chce někomu ublížit.

Pokud budeme jednat s citem a láskou, která člověku přísluší, budeme respektovat přírodní zákony i zákony jiného světa, můžeme být bez obav.
 
 

                                           Tajemný les Bor II.
Možná si ještě vzpomínáte na článek o tajemném lese Boru. Během dalších  let se mi nashromáždilo kolem této záhady mnoho zajímavého materiálu a proto jsem se pustila opět do pátrání a myslím si, že bylo celkem úspěšné.

Již od dětství ve mě les Bor vzbuzoval nepříjemné a skličující pocity. Až do nedávna mne pronásledoval v noci jeden a tentýž  sen. „Je noc a já zůstala v Českých Budějovicích sama, bez jakékoliv možnosti se nějak bezpečně dopravit domů. Nemám ani na taxi a tak jsem nucena jít v noci lesem Bor domů. Cítím, že se v hlubinách lesa ukrývá něco zlého, cizorodého. Neznámé TO sleduje každičký můj krok, je záludné a zákeřné.cervenec-12-1.jpg Mám nepředstavitelný strach, že jsem tomu něčemu vydaná na milost a nemilost. Vnímám, že je můj strach oprávněný.“ Budím se zpocená a jen těžko se dostávám ze snové reality. Nakonec je mi útěchou, že šlo opět jen o noční můru. Avšak při představě, že bych měla cestu lesem v noci opravdu absolvovat mi naskakuje husí kůže. Pořád leží ve vzduchu nezodpovězená otázka. Buď jsem úplný blázen a nebo to COSI v lese opravdu je ?

Na krátký čas, jsem se odstěhovala do Č. Budějovic a i když se mi v nocích strašidelný sen občas vracel, s raním sluníčkem mi přišel les Bor tak vzdálený, že jsem okamžitě veškeré děsy a chmury vypustila z hlavy.          
Po šesti létech jsem se vrátila opět do Branišova a tím se noční můry a pocity o  Boru začaly rozplétat samy od sebe. Přátelé kteří za mnou vážili cestu z Č.Budějovic přes tajemný les, se mi počali svěřovat, že mají z Boru stísňující pocit a strach. Jiní mi zase sdělovali, že je v lese sledovaly červené oči, pronásledovaly je lidské kroky - nemaje majitele. I jeden můj kamarád (který má vždy pro strach uděláno), se mi svěřil, že kdyby mu v tom doslovně - hnusným lese v noci chcíplo auto, asi by se … „ píp“… strachy.
To byla slova na zamyšlenou. „Já, asi nejsem blázen ?!!  Ty mé sny a pocity mají něco do sebe. Vždyť les Bor takto působí i na jiné lidi.“  Od té doby se spustila lavina neuvěřitelných událostí, jež začali potvrzovat moji teorii, kterou jsem si nedovolila před dvěma lety nahlas vyslovit a nosila ji v sobě.

                             Možná oběť tajemných a temných  sil
Byla podzimní sobota roku 1999. Za okny vykukovalo sychravé počasí říjnových dnů a v teplíčku útulného domova jsem očekávala letitého kamaráda Pavla, který měl každou minutou dorazit. Bylo asi něco kolem 17.00 hod. když vtrhl do dveří celý vyděšený a vykulený strachy. S takovým vpádem do mého soukromí jsem nepočítala a otázala se příchozího. „Kdo Tě honí?!“
Poněvadž vím jak kladný vztah má Pavel k přírodě a v lese se pohybuje ve dne v noci jako doma, udivilo mě  jeho zmatené vyprávění.

Od Č.Budějovic si chtěl zkrátit cestu přes Bor kolem Černého sloupu. Všade byl vlahý podzimní klid, ani lísteček se nepohnul. Když minul sloup s Božími muky (Černý sloup). Prošel kolem bývalé oplocenky a dostal se do zhoustlého lesa. Najednou pocítil kolem sebe silný, nepříjemný pocit. Pavel vůbec netušil o co kráčí. Nic neviděl, ale cítil že se něco děje, a je obklopen  zvláštní energií, ze které mu nebylo dvakrát dobře po těle. Pokračoval v cestě a z ničehož nic se kolem něho začalo zdvíhat vlhké listí do výše asi 30cm, které bylo do té chvíle přilepeno k zemi. Jak šel, listí se stále zvedalo, jakoby se někomu neviditelnému lepilo na boty a pak dopadalo zpět k zemi. V lese byl  naprostý klid, ani nefoukal vítr, který by mohl listí zdvihnou ze země. To už na nic nečekal a upaloval z lesa.
Když se cesta počala ubírat přes louku a Pavel měl les za zády, oddych si a naivně myslel, že je z nejhoršího venku. Ale opak byl pravdou. Znenadání jej cosi začalo tahat za nohy zpátky do lesa. Nic nebylo vidět, jen ten tlak, který byl na mého kamaráda vyvíjen a nutil jej vrátit se. Nakonec se přemohl a vyprostil s neviditelných spárů a spěchal z onoho divného místa pryč.

Podivovala jsem se nad jeho vyprávěním, protože jsem nikdy o ničem podobném neslyšela. Již první pohled na muže vyděšeného k smrti svědčil o tom, že nemá nejmenší důvod si vymýšlet nějaké báchorky. Známe se spoustu let, abych rozeznala, kdy si ze mě dělá srandu a kdy se jedná o vážnou věc.

                                       O několik měsíců později
Uplynulo třičtvrtě roku a ve vzduchu se tetelilo nejkrásnější roční období. Každý den byl jak vymalovaný od Clauda Moneta a člověka to táhlo na voňavá luka a do lesů plných hub. Takto cesta-z-boru-na-ktere-byl-pavel-vtahovan-neznamou-silou-zpet.jpgzlákalo letní počasí i mého kamaráda Pavla... opět do lesa Bor. V té době se zde daly houby sbírat na každičkém kroku.
Jak jsem se již zmínila, Pavel má velice kladný vztah k přírodě a tak se v lese vždy cítí jak znovu narozen a v té chvíli si nepřipouští žádné problémy. Ale tentokrát se vše odvíjelo podle jiného scénáře. Jak tak brouzdal lesem spokojený nad houbařskou žní, nevěnoval pozornost tomu, že se přiblížil k lokalitě mezi Černým sloupem a stromem oběšenců. Nic zlého netuše plnil koš hřiby a křemenáči, když se mu pojednou do jeho mysli počala vkrádat myšlenka... „Jdi se oběsit, jdi se zabít !“ Neustále se mu dotěrně vtírala do hlavy a nemohl se jí ubránit. Ať se snažil sebevíc myslet na něco jiného, vůbec jej to nepustilo dál. Proti vlastní vůli začal přemýšlet o skoncováním se životem. Naštěstí se z hrůzných představ včas vytrhl a utíkal z lesa pryč. Jeho kroky mířily rovnou k mému domu a tak jsem se dozvěděla, co se mu před chvílí přihodilo. Bylo krásné, slunné, červencové sobotní dopoledne roku 2000.

Další příhoda se stala Pavlovi v zimně roku 2000. Opět měl namířeno přes les Bor do Branišova. Byla již tma a mezi zasněženými poli  se proháněl ledový prosincový vítr. Už táhlo na 20.00 hod. a pomalu nebylo přes sníh vidět, kudy vede cesta. V dálce se rýsoval tmavý les, ale před ním na zasněženém poli trčelo cosi černého a vysokého. Z dálky nebylo možno rozeznat o co jde. „Že by nějaký sloup, či strom ?“ Přemítal osamělý muž sám sobě v duchu. Ale nikdy před tím si ničeho podobného v oněch místech nevšiml? Když byl již skoro u lesa z černé skvrny se vyjevil přízrak v podobě vysoké postavy v černé kápi, která mu sahala až k patám a celé to zjevení se vznášelo několik centimetrů nad  zemí. Pavel nechtěl věřit svým očím a ještě se kousek k tajemné postavě přiblížil. Ve chvíli, kdy byl od ní asi na tři, čtyři metry, se k němu otočila a namísto obličeje zelo bílé místo s náznakem úst, nosu a očí. Kamarád to přirovnal k polystyrénové hlavě na paruky. Tak nějak prý vypadal obličej té záhadné noční bytosti. Již na nic nečekal. Otočil se o stoosmdesát stupňů a pelášil domů k Č.Budějovicům, jen se mu za nohami prášilo. To byl jeho snad prozatím poslední zážitek z tajemného lesu Bor.
               

                        zde-se-setkal-pavel-s-bytosti-v-cerne-kapi-a-bilym-obliceje3.jpg                                                        Zde se setkal Pavel s bytostí v černé kápi.

Je zvláštní, že některé lidi jakoby tajemné síly přímo vyhledávaly a jiní človíčci si mohou nohy ušlapat a oči vykoukat a  stejně se jim paranormální jevy jakoby schválně vyhýbají. Faktem je, že není možné si pózování, či jakoukoliv přítomnost černého muže, či  jiných tajemných zjevení vynutit.

       
                                             Časový posun …
Za dalším svědkem neuvěřitelných prožitků z lesa Bor, jsem se vydala do malé jihočeské vesničky Pašice. Pan Čistota mne s ochotou přijal a aniž bych tušila, svěřil se mi že jeho rodištěm je samota U Pěti zlodějů, která se nachází jen kilometr od Branišova.    

Jako malý klučina často navštěvoval s maminkou dvě tety, které bydlely též na uvedené samotě. Vždy měl při jejich návštěvě našpicované uši, aby mu něco zajímavého neuteklo. 3-mocal--ve-kterem-se-zjevovaly-podivne-bytosti.videly-je-tety-pana-cistoty--kdyz-si-kratily-domu-cestu-lesem..jpgJednou zaslechl, jak se tetičky baví o tom, že pokaždé když jdou večer přes Bor domů z levé strany močálu vystupují podivné bytosti a nahánějící starším dámám hrůzu. Naštěstí jim nikdy nikterak neublížili.
 Z malého zvědavého chlapce vyrostl mládenec a dojížděl do Vimperka za studii na Průmyslovou stavební školu. Celý týden trávil na kolejích a v pátek se vracel vlakem do Č. Budějovic. Kolo si vyzvedl na vlakovém nádraží a pokračoval pokračoval na něm přes les k domovu.

Je tomu již 40 let co za pátečního podzimního večera  v 18.00 hod. přijel vlak s naším studentem na českobudějovické nádraží. Mladík sedl na kolo a vracel se k rodné samotě. Již se stmívalo a něž dojel do Boru byla úplná tma. Cesta na kole rychle ubíhala, když tu pojednou zpozoroval mladý Čistota něco podivného. Uprostřed lesa se s ním začalo všechno houpat. Celý les jakoby tančil. Bylo mu to divné a tak slezl z kola, aby se ujistil, zda se mu vše nezdá a je při smyslech. Silnice byla tehdy ještě prašná, ale i za tmy byla ten večer dobrá viditelnost. Stál na silnici a ta se pod ním vlnila i jemný štěrk byl v pohybu. Měl ze všeho prazvláštní pocit, po chvilce nasedl na kolo a pokračoval v cestě. Když projížděl skrze Branišov bylo mu divné, že se tak brzo po setmění nikde v domácnostech nesvítí (v domnění, že je něco kolem 19.00 hod.). Všude byla naprostá tma. Jindy v tuhle dobu lidé na vesnici krmí dobytek, nahání nezvedené dítky do postýlek, anebo po celodenní práci usedají k večeři, a teď je všude takový divný, podezřelý klid… 
Když dorazil konečně domů, maminka byla strachy celá bez sebe. Měla starost, zdali se něco synovi nestalo. Pročpak se vrací tak pozdě domů...? Mladík nechápal o co mamince jde, vždyť takhle jezdí domů každý týden a najednou takové pozdvižení. „No jakpak bych neměla strach, vždyť už jsou 3.00 hod. Ráno.“ Pravila maminka. V té chvíli mladý Čistota přestával čemukoliv rozumět. Jak je možné, že se cesta z Č. Budějovic k jeho rodné samotě u Pěti zlodějů, protáhla na celých dlouhých devět hodin, když jindy mu na kole trvá necelou hodinu …..?

V souvislosti s vlastním zážitkem přede mne pan Čistota položil časopis Spirit a poukázal na zajímavý článek:
Dvě ženy si vyšly v létě do lesa Bor. Jak se procházely, jedna z nich potřebovala vykonat svoji potřebu a odběhla za nedaleké křoví. Když se dlouho nevracela, její kamarádka začala být nervózní...kdepak se holčina zatoulala, proč jí to tak dlouho trvá? Na paní marně volala a nakonec se šla ke křoví podívat. Jenže její kamarádka nikde nebyla. Stála tam a přemítala, kde pak může být, když tu se před ní žena z čistajasna objevila a začala vyprávět co neuvěřitelného se jí stalo. Prý vykonala potřebu, oblékla se, když tu se před ní rozprostřela zelená mlha a najednou byla v naprosto neznámé, krásné krajině. Barvy tam byly mnohem výraznější a ostřejší něž u nás. V dálce viděla obrovské zlaté město. Na vše nechápavě v úžasu zírala, ale najednou k ní přistoupil muž celý v černém, položil jí ruku na čelo a zatlačil ji zpět. V té chvíli se ocitla opět u křoví v lese. Její pobyt na neznámém místě trval přibližně 5 minut, avšak dle její kamarádky mezi tím uběhlo 45 minut našeho času.  

                                  PÁTRÁNÍ  NA  VLASTNÍ  PĚST
Jak jsem se již zmínila v lese Bor se to záhadami jenom hemží a proto jsem se vydala s přáteli Ivanem, Petrem, Vaškem a Pavlem na jaře roku 2001 do Boru. Co kdyby se nám podařilo něco vypátrat, nebo spatřit.
Dorazili jsme k místu bývalé oplocenky a v tu ránu nás všechny začaly brnět ruce (první možný příznak přítomnosti paranormálních jevů). Petr se svěřil, že ho strašně brní rty a začínají mu otékat. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Já šla s Vaškem a Ivanem na místo, kde se zjevil Černý muž za bílého dne mladým rodinám s dětmi. Druhá část, Petr a Pavel zůstali na cestě.
V mé skupině se po celou dobu nic zvláštního nedělo. Asi za půl hodiny jsme se vrátili na cestu za kluky. Pavel se šel podívat k Černému sloupu a jakmile zůstal Petr sám, uviděl několik metrů od svého stanoviště, ve výšce hodně vysokého člověka dvě veliké červené oči, které se k němu blížily. Petra prý v tu chvíli brnělo celé tělo, rty mu úplně opuchly a byla v něm malá dušička. Již nevěděl co si počít, když v tu chvíli si vzpomněl na kdysi zmíněnou radu. Udělal si kolem sebe mentální ochranu a v tu chvíli červené oči zmizely a byl klid.               
Vašek si vždy zachovává chladnou hlavu a rozum. Ale tentokrát i on sám přiznal, že červené oči také viděl o nepříjemných pocitech nemluvě.

Posléze jsme se odebrali  k Černému sloupu a čekali co se bude dít dál. Každý z nás se ponořil do svého světa a rozjímal u Božích muk, když tu za mnou Petr přišel a vyprávěl mi svoji vizi, kterou před chvílí absolvoval. Viděl rytíře jež oplýval nadpřirozenou mocí a nepocházel z této reality. Kdysi ve středověku jej zneužili lidé ve svůj zvrácený prospěch. Když na jejich lest Černý rytíř přišel, zmizel a již se neobjevil. Prý pochází z jiné dimenze a mohl by být záhadným tajemným Černým mužem. Dále mi řekl, že v okolí Branišova a Boru jsou brány do jiných světů. Tam, kde dnes stojí krásné stromy, viděl  bažiny a močály, ve kterých před staletími utonulo mnoho lidí. Dodnes prý nenachází jejich duše pokoje. Proto na sebe upozorňují a některé se snaží škodit lidem. V nejlehčím případě nahání strach a díky tomu z lidí odčerpávají energii. Avšak v horším případě působí na psychiku a snaží se jim vnutit  program sebezničení. Černý muž je prý kladnou postavou a drží nad zlými dušemi pevnou ruku, aby nemohli škodit v tak velikém měřítku, jak by se jim zřejmě líbilo. Prý bude malér, pokud se les vykácí. V té chvíli nebude již moci, která by zlo zastavila, což by bylo pro blízké okolí velice nepříjemné.    
           
Když za mnou kluci přijeli, uvítali návštěvu tajemného Boru jako noční dobrodružství , ale žádné informace a podrobnosti o lese neznali. Petr je velice vnímavý a tak jsem byla plna očekávání, jak ho les osloví...nezklamal. Jeho popis dávných  událostí byl přesný.     

                                    Co se skrývá za záhadami
Co činí les Bor tak tajemným … ?  A co se skrývá za postavou Černého muže? Na tyto otázky jsem hledala dlouho odpověď. Díky dalším informacím je možno zaujmout jistou teorii.
   
Za středověku vedla skrze Bor kupecká stezka. Opravdu zde v té době byly nepřehledné bažiny a spousta lidí v nich nešťastně ukončila svůj život. Ale také se zde přepadávalo a vraždilo. Je možné, že by se do těchto pohnutých časů zapletl tajemný Černý rytíř, kterého viděl Petr ve své vizi...? To zůstane již navěky nezodpovězenou otázkou. Ale jisté je, že energie z bývalých tragédií se neztrácí ba naopak, každým dalším násilným činem se akumuluje. Duše zemřelých, které se nemohou vyrovnat z odchodem z tohoto světa, či si nejsou vědomi své fyzické smrti, mohou škodit živým a přímo je energeticky vysávat a paralyzovat, pokud jim to daná oběť dovolí a připustí si je k tělu. Tím by se dal vysvětlit i bezpočet sebevražd, které byly v Boru spáchané. Například strom oběšenců, na kterém  lidé ukončili samovolně svůj život.    

                                 Strom oběšenců a pan Kříž
Starousedlíci s vesničky Branišov vědí o stromě, na kterém ukončil dobrovolně svůj život nejeden člověk. Někteří si na tu dobu ještě i pamatují. byvaly-hotel-praha-v-branisove--byli-zde-ubytovani-milenci--kteri-se-obesili-na-strome..jpgZa první republiky byl v obci vystavěn na tu dobu velmi luxusní hotel „PRAHA“ ve kterém se ubytovali mladí milenci. Každý by předpokládal, že zde chtěli prožít romantické chvilky. Jaképak však bylo šokující překvapení, když našli Branišovští v nedalekém  lese Boru na stromě oba milence oběšené. I moje babička na tuto smutnou událost nejednou vzpomínala. Moje maminka měla podobnou, velmi nepříjemnou zkušenost. Jako mladičká si často přes les kolem tohoto stromu krátila cestu  k Petrům na samotu, kde měla příbuzné. Avšak jednou jí čekalo v lese děsivé překvapení. Když se blížila ke stromu, nebylo možno přehlédnout oběšenou paní,  jež se houpala na jedné z větví.
ob3.jpgJistý pan Kříž chodil v padesátých letech do Boru na dříví. Jednoho dne uřízl větev oběšenců, aby ukončil místní prokletí onoho místa. Naložil větev na káru a jel k domovu. V lese byl dočista sám, ale přesto po pár metrech slyšel, jak na něj z lesa někdo volá. „Dáš tu větev zpátky! Říkám ti, dej tu větev zpátky …!!!“
Pan Kříž se však nezalekl, dovezl větev domů a tam jí spálil v kamnech.
Za nedlouho na to byl za svůj dobrý skutek po zásluze potrestán. Postihl ho úraz a ochrnula mu pravá ruka. Že by msta zlých sil...?

                                        Neuvěřitelné rozuzlení
Moje kamarádka Marie se věnuje automatické kresbě. Jednou u mne byla na návštěvě a já ji požádala, zda by mi udělala automatickou kresbu mého domu a změřila jeho patogenní zóny. Když byla s malůvkou hotova, vysvětlila mi, že nejsilnější zóna jde od komínu do kuchyně přes obývák do lesa Bor. Prý tu mám pěkný průchoďák. Komín je pro bludné duše jakousi vstupní branou. Zaměřila se dané místo a vysvětlila mi, že vše způsobil jakýsi pan Kříž, který sice chtěl zamezit zlu a duším pomoci, ale zapomněl je poslat ke světlu. Proto nemají duše pokoje a bloudí sem a tam…
(Marie o panu Kříži neměla jediné potuchy).

Po pár létech od návštěvy Marie, která dělala výše zmíněnou automatickou kresbu, jsem se dozvěděla od místního starosty, že pan Kříž v oné době, kdy likvidoval větev oběšenců, bydlel v mém rodném domě. Tenkrát tu byla pouze jedna obytná místnost ve které mohl větev spálit. Od ní vede komín. Že by se záhada mých od dětství děsivých snů, počala rozplétat?

Jenom za minulý rok našli v  lese Bor smrt vlastním přičiněním tři lidé a jeden člověk se zde našel zavražděn. Myslím si, že na jeden les je toho až dost. Proto mne napadá, co když se Černý muž zjevuje, aby lidi od nebezpečných míst odradil a tak zamezil temným silám ve vyhledávání si dalších potencionálních obětí ….

Ale co zlověstné červené oči … komu patří? Černý muž vypadává ze hry. S určitostí se tu jedná o jinou bytost, ze které jde oprávněný strach. Dále zde máme časové posuny, mizení lidí, lesní požár v Boru způsobený zřícením UFO nedaleko bývalého vojenského muničního skladu, atd. ale o tom zase až někdy příště…
 
(Pro upřesnění, tento článek byl napsán na sklonu roku 2001).
Andria Trinity  (Zdeňka Vrzalová)

 

NOC PLNÁ PŘEKVAPENÍ

Loňské jaro jsem se s kamarády vypravila 20.3.2012 v den jarní rovnodennosti, kdy Slunce vychází přesně na východě a taktéž zapadá přesně na západě do lesu Bor. V tomto významném čase by se nám mohlo poštěstit zachytit paranormální jevy, ale nejenom to bylo účelem naší výpravy. Jak známo v tomto lese uvízlo mnoho duší a potřebují lidskou pomoc...co kdybychom se pokusili alespoň část z nich převést ke světlu...

Lesní pěšinou jsme mířili v podvečer v přesné přímce západ a východ po polní pěšině do Boru a postupně rozžehovali svíce, abychom zbloudilým duším usnadnili cestu tam, kde mohou dojít pokoje a klidu...na onen svět. Poslední sluneční paprsky nás zašimrali na tvářích a v lese pomalu a plíživě přebírala vládu temná dáma noci. Když jsem došli k Černému sloupu již byla tma. 3.jpgI zde jsme rozsvítili svíčky, a mlčky v pokoře byli plni očekávání. Naprosté ticho pojednou proťalo volání srnce, hájícího si své teritorium. Jakmile utichl, opět se v lese rozhostil klid, ale ne nadlouho. Oproti Černému sloupu se z lesa začaly ozývat lidské kroky, nezaměnitelné se zvířecím hupkáním a šelestem. Na chvíli vše ustalo a pak o sobě ten záhadný někdo dal znovu vědět. Že by se tu potuloval nám podobný blázen.? Takovou hypotézu jsme brzy vypustili z hlavy. Kroky se ozývaly nedaleko od nás a zajisté bychom něčí fyzickou přítomnost alespoň koutkem oka zaregistrovali, nebo by se nám ji podařilo zachytit fotoaparátem. Avšak, na snímcích nebylo kromě nělika Orbů dočista nic. Zanedlouho opět vše utichlo.
Tento jev u Černého sloupu pozoruji několik let. Pokud tu člověk chvíli setrvá , většinou v okruhu stojícího začne foukat vítr a stále sílí, když ustane z lesa se začnou ozývat kroky. Někdo obchází u kraje lesa a zkoumá co jste zač. Takhle se to většinou několikrát zopakuje a pak zcela ustane. Jako by si vás  přišli ti neviditelní zkontrolovat, otestoval v jakém úmyslu do Boru přicházíte. Pokud u nich obstojíte, nechají vás na pokoji.
 Přibližně po hodině jsme se popoši po cestě směrem k Vlčí jámě. V tomto místě se vyskytují paranormální jevy v podobě mlhovin, záhadných zvukových efektů, červených očí a rychlých poklesů teploty velmi často. I tentokrát jsme několikrát zaregistrovali znatelné ochlazení. Avšak byl tu velmi zajímavý jev, který zcela zaměstnal naší pozornost. Středem našeho zájmu bylo podivné chování rozsvícené svíčky uprostřed cesty na zemi. svicka1.gifKdyž jsme od ní byli vzdáleni asi tak 100m, plamínek se začal zvedat do výše a pak naopak na chvíli zcela zhasl a vzápětí se opět rozhořel, což odporuje fyzikálním zákonům. Poněvadž v době, kdy jsme z místa odcházeli bylo v kalíšku svíčky už málo rozehřátého vosku a bylo otázkou krátkého času, kdy svíce dohoří. Jak se ale  v takovém případě může zhasnout a pomalu za půl minuty znovu sama rozžehnout..? Elena tvrdila, že viděla, jak by si bral někdo vícekrát za sebou ze svíce oheň. Je fakt, že jsem občas zahlédla, jakoby se plamínek rozdvojil a pak zase zcelil v jeden. Po chvilce pozorování jsme pokračovali směrem od Černého sloupu k Vlčí jámě. Jenže nám to nedalo a po několika metrech jsme se otočili směrem ke svíčce, ale na cestě byla tma. „Už zhasla.“ Smutně jsme všichni tři naráz utrousili a v naději na zázrak tupě zírali do černočerné tmy před námi. A najednou...ejhle, svíčka se rozzářila a plamínek na nás začal vesele blikat. Udiveně jsme hleděli a pak se začali dohadovat. Jak je možné, aby byla ještě na takovou vzdálenost vidět? Cožpak o to, to asi možné je a ve tmě tmoucí je i na větší vzdálenost malé světýlko dobře viditelné. Ale jak je možné, že se opět sama rozsvítila...? To bylo divné! Nebo si z nás někdo dělá blázny? No jo, ale  jak by mohl na takovou dálku vědět, že tu stále jsme. Od svíčky jsme byli už asi tak 300m v naprosté tichosti. S podezřením, že tu opravdu nemusíme být sami a jakýsi svíčkový vtipálek si z nás může utahovat, jsme raději vůbec nesvítili baterkou a nefotili, abychom na sebe neupozornili.
Ovšem v největší úžas nás přivedla záhadná svíčka, když jsme byli na rozcestí u Vlčí jámy což je zhruba 1km. To už nebylo možné ji normálním způsobem vidět, protože se cesta k Vlčí jámě mírně zvedá a svíčka byla tudíž pod horizontem. Pak tu máme opravdu velkou vzdálenost a znovu podotýkám, že když jsme odcházeli, svíčka už pomalu skomírala. Se zastávkami jsme šli pomalu asi 45min. Moc bych se divila, kdyby někoho takovou dobu bavilo si hrát v lese na strašidlo. Opět stejný scénář. Tam kde na zemi ležela domnělá svíčka byla naprostá tma.
„Tentokrát už určitě nadobro zhasla.“ Se nám smutně honilo hlavou. Zvláštní. Vybudovali jsme si k ní za tu krátkou dobu jakýsi vztah. „Ona už zase svítí!“ Vyjekl tiše Michal s radostí v očích. Jenže já jsem oproti němu a Eleně prcek a tentokrát jsem neviděla lautr nic. Michal mě vyzdvihl, abych ji také viděla. Po chvilce mě opět spustil na zem, jenže v ten moment mi to vůbec nevadilo, protože i já jsem ji ze země sledovala velmi dobře. Najednou se zase rozzářila a plamínek byl tentokrát vyšší. Trochu pohasla a znovu jak hvězda prozářila tmu a pak se dala do pohybu, z jedné strany na druhou. Tancovala na té cestě sem a tam. Pak se počala k našemu největšímu úžasu plynule zvedat od země a když byla asi ve výšce půlky kmenu stromů vypadalo to, jako by se k nám blížila. V tom dostala Elena strach: „Já už tu nechci být, pojďte jdeme domů.“ Michal s Elenou rozhodnuti k odchodu se otočili zády, ale já stále zírala na tu pochodeň. Jenže s jejich prvním radikálním krokem vpřed svíčka najednou klesla k zemi a zhasla. Volám na ty dva. „Pane Bože....koukejte ona zhasla, ona už tam není. Sjela dolů a zhasla. Jen co jste řekli, že jdete pryč a otočili se k ní zády.“  Dvojice kamarádů se ke mně vrátila a hleděla směrem k Černému sloupu, ale všude se už rozprostírala pouze černočerná tma a všemu kolem nás byly svědky jen mlčící stromy a hvězdná obloha nad hlavou. Stáli jsme tam jak zařezaní, plni vzrušení a otázek. Když tu se najednou okolo nás zvedl vítr a stále sílil. Začalo se citelně ochlazovat a koruny stromů sténaly pod náporem větru. „Rychle pojďte pryč, deme...deme pryč, honem.“ Křižujíc se popadla Elenu úzkost. Tentokrát už asi nemělo cenu dále otálet a vystavovat kamarádku strachu. Rozloučili jsme s místními tajemnými obyvateli, poděkovali jim a vykročili k domovu. Zajímavé, jen jsme popošli pár metrů vítr okamžitě ustal a po zbytek času naší výpravy se již ani lísteček nepohnul. Přesto jsme měli pocit, že nejsme na cestě sami. Po celou dobu jsme před sebou pozorovali stříbrné jiskření. Malé hvězdičky zajiskřily a zmizely, a pak další a další.  Viděli jsme je na krajích cesty, na zemi, před námi. Jako kdyby nám ty bludné duše spříjemňovali cestu zpět. Vesměs jsme z toho měli příjemný a blahý pocit.

 

       p6170146.jpg

         Rozcestí u Vlčí jámy

Jak jsem se zmínila, po celou dobu jsme nepoužili svítilnu a jak tak jdeme, najednou jsem si uvědomila, že jsme asi minuli odbočku k Branišovu. Otočila jsem se a rozhlédla kudy jít dál, když tu najednou se v cípu temného lesa opět zajiskřilo. Šla jsem k tomu místu a ejhle, byla tam hledaná odbočka. V duchu jsem poděkovala hodnému průvodci a v srdci měla krásný pocit nevšedně strávené kouzelné noci v lese Boru.
Jakmile jsme vyšli z lesa, už se stříbrní průvodci neukázali. Jen co jsme přistáli u mě doma na verandě, plni dojmů jsme začali jeden přes druhého hlasitě přemýšlet copak se to vlastně v Boru dělo.
Komu patřily kroky v lese, byl to živý člověk...nebo duch? A co ta svíčka, že by tam po celou dobu někdo šaškoval, aby nás strašil? To se zdá dost nepravděpodobné. Po celou dobu jsme se chovali co nejtišeji, na cestě k Vlčí jámě se nefotilo a pokud jsme byli od svíčky vzdáleni 1km, těžko mohl někdo Elenu slyšet, když prohlásila, že se jde domů, otočila se s Michalem a pojednou celé to světelné shou naráz ustalo. Jak by ji mohl někdo na takovou vzdálenost slyšet, natož vidět a podle toho zinscenovat celé to světelné představení? A co ten vichr. Po celou dobu byl v lese naprostý klid, a najednou taková smršť... Další záhadou jsou stříbrné hvězdičky, které se nám objevovali během zpáteční cesty. Že by jsme měli v té chvíli všichni halucinace?

Zážitky se svíčkami má v Boru více návštěvníků 

Kamarád mé kolegyně si vyjel v neděli odpoledne do lesa Boru na běžkách. Když míjel Černý sloup (Boží muka) ničeho zajímavého si nevšiml, projel kolem něho a po pár metrech se otočil zpět. Prý nevěřil vlastním očím, najednou tam byla rozsvícená svíčka. Nikoho nikde neviděl a nechápal, kdo ji mohl v tak rychlém sledu zapálit a pak zmizet.

Pan F.P. se zajímá paranormálními jevy a tak se jedné noci do Boru k Černému sloupu vydal s dcerou a bratrem. U Černého sloupu zapálili svíčku a pokračovali cestou směrem k městu. Když byli asi 50m od Černého sloupu, otočili se a nechápali co svíčka dělá. Zvedla se ze stojánku a levitovala nahoru a dolu, napravo a nalevo. Celý úkaz pozorovali asi 15minut. V lese byli sami a neviděli nikoho, kdo by mohl se svíčkou manipulovat.

Osobně jsem byla před 3 léty s panem F.P. v Boru, a  viděla jsem podobný úkaz. Zapálili jsme svíčku a pak šli po cestě k městu. Před lesem jsme se zastavili a hleděli k Černému sloupu. Svíčka svítila normálně, ale najednou zvětšila plamen natolik, že sahal do výše poloviny božích muk. Nemohli jsme od ní odtrhnout oči. Na chvíli se plamen uklidnil, zmenšil a pak se opět rozhořel a plál do výšky. Koukali jsme na úkaz přibližně 10 – 15minut a pak se k Černému sloupu vrátili, abychom zjistili co se se svíčkou dělo. Ta svítila malým plamínkem a už se nehla ani o píď.

I když se nám tentokrát v Boru nepodařilo nafotit nic moc zajímavého, o to byly bohatší naše prožitky. Pokud není člověk náročný a chtivý senzací, může být mile překvapen.

Andria Trinity 






 

 

 

 

 

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Les Bor u Branišova