Jdi na obsah Jdi na menu

O STRAŠIDELNÉ POHÁDCE I.

15. 10. 2017

POHÁDKA SE ŠPATNÝM KONCEM

p1.jpg

V současné době, pravděpodobně nejproslulejší a nejhrůzostrašnější místo v naší republice se nachází v lůně Šumavy, nedaleko od vesničky Čachrov. Tím strašidelným objektem je statek Pohádka, dříve Christlhof.

V 16. století si rodina Pangerlových, pravděpodobně okouzlena krásou krajiny, postavila na rozlehlé louce s nádherným výhledem do krajiny hospodářství. Postupně zde vystavěla tři statky.

Léta plynula a lidé si tu žili svorně. Přicházeli, odcházeli a postupně jedno stavení po druhém osiřelo a zchátralo. Jediný, nejmladší ze statků, který pocházel z 19. století, vytrval. Jmenoval se Christlhof. Později ho lidé díky zasazení do tak malebné krajiny přejmenovali na Pohádku.

pohadka40.jpg Avšak nikdo netušil, že se časem Pohádka změní v místo, které bude přinášet lidem samé neštěstí, a obyčejní smrtelníci se mu za čas budou raději obloukem vyhýbat.

A pročpak…?

Pohádkovou idylu překazila lidská zloba a nenávist. V květnu r. 1828 vypukl v nedalekém Strážkově požár. Na plotně Terezie Lasnerové ze stavení čp. 45 se vzňalo vzkypělé máslo. Celou chalupu zachvátil oheň a postupně jeho hladové plameny začaly stravovat okolní chlupy. Celkem jich shořelo 78 a červený kohout se nevyhnul ani radnici. Lidé pociťovali bolest nad ztrátou domova a ptali se proč… Proč na ně bylo sesláno takové neštěstí? Těžko říci, kdo první ukázal prstem na viníka.

Nedaleko od Strážkova u statku Pohádka stávala na louce u lesa chatrč a v ní žila stařena. Sbírala bylinky, vařila lektvary a prý uměla i čarovat. Místní lidé se jí báli a její chatrči se raději z daleka vyhýbali. Jenže když se člověku z bolestné ztráty zakalí rozum…jde veškerý strach stranou.

Nikdo jiný za požárem ve Strážkově nestojí, než ta ošklivá stará čarodějnice!!! Dav se hrnul jako lavina k chatrči. Starou ženu vytáhli ven, lynčovali ji před sebou, než na její hlavu dopadl první kámen. Pak už nebyl rozlícený dav k zastavení, až ženu postupně kameny ubili. Než vysílená a zkrvavená vydechla naposledy, doplazila se k bříze nedaleko od stavení Christlhofu, objala ji a samotu i její obyvatele proklela. Krev nešťastnice se vpila do stromu a od té doby má prý červené dřevo. Ubitou, zavražděnou stařenu pak odtáhli do chatrče a zapálili.

Rodina Pengerlových na Christlhofru žila a hospodařila poklidně celé generace, ale po II. světové válce byla odsunuta do Německa. Ještě než se tomu tak stalo, vracel se jeden z jejích obyvatel domů z války a byl zastřelen přímo před vchodem do domu.

V kronice je zmínka o manželském páru, který zde rovněž nalezl smutný konec. Žena tu přišla o rozum a její muž se ve stavení oběsil. Poslední majitelku Pohádky, provázeli v noci děsivé sny, vidiny, předtuchy, a nakonec se raději ze statku odstěhovala.

1.jpgPosledním obyvatelem Pohádky byl Ivan Roubal. Nenápadný človíček, který chtěl na statku chovat jeleny, což mu nebylo povoleno. Nakonec chlév oživil vietnamskými prasaty. Roubala znali místní obyvatelé jako slušného člověka. O to bylo větší a šokující zjištění, když byl celostátně hledán za úkladné vraždy. Jedinými svědky všech těch hrůz, byly pouze staleté zdi v Pohádce. Roubal byl usvědčen z pěti vražd a i když mu další dvě nebyly prokázány, pravděpodobně je má také na svědomí. Prý nechával mrtvoly zavražděných, sežrat vietnamskými prasaty. Když bylo na Roubala vyhlášeno celostátní pátrání, narychlo statek opustil a nechal všechna hospodářská zvířata napospas osudu. Lidé měli strach z toho, co by mohli na Pohádce objevit a tak pošla zvířata na statku žízní a hladem. Až po týdnech se několik lidí odvážilo Pohádku navštívit a už z daleka se linul neskutečný puch z tlejících se těl a děsivá podívaná.

poh15.jpg Na jeden statek s tak pohádkovým názvem je toho až, až. Prý se v jeho rozeklaných zdech prohání duše, které tu postihl smutný a tragický konec. S blížící se půlnocí tu selhává technika, bez zjevného důvodu se tu vybíjejí baterie, zastavují hodinky, někdy mizí signál na mobilních telefonech a v pozdních nočních hodinách je každý návštěvník čímsi vypuzen a nikdo tu nevydrží do svítání…

Statek Pohádka pro nás byl díky nezvyklým jevům velkou výzvou, a proto jsme se rozhodli, jako již nespočet nadšenců před námi vyzkoušet, jestli se nám podaří paranormální jevy zachytit a zda vydržíme až do rána…

 

ZASTAVENÍ V ČACHROVĚ

Je sobota, 19. 7. 2014 a v odpoledních hodinách projíždíme obcí Čachrov.  Zastavujeme u RESTAURANTU ŠEDLBAUER, abychom si zvlažili hrdla a na noc se posilnili nějakou dobrou krmí. Ale naše zastávka měla i jiný důvod. restaurace-sedlbauer1.jpg Místní restauraci před léty navštěvoval i Ivan Roubal. Sedával stále na jedno místo ke stolu a v klidu si tu popíjel pivečko. Copak se mu asi skrytě honilo hlavou, nikdo z místních netušil… Natož pak by někoho napadlo, že prošedivělý muž, nevelkého vzrůstu je chladnokrevným vrahem.

Majitel Restaurantu Šedlbauer, ing. Jan Ježek nám poradil, jak se k Pohádce nejsnáze dostat a také nám něco málo o Roubalovy pověděl.

„Byl to opravdu nenápadný človíček, chodil sem na pivo jako každý jiný. Holt člověk na čele napsáno nemá, co je zač. Jenom ty jeho oči. Modré a studené jako led, až člověka zamrazilo."

 

VYŠETŘOVÁNÍ NA POHÁDCE

mystery-hunters3.jpg  Se zapadajícím sluncem, jsme dorazili ke statku Pohádka. Avšak, ihned po příjezdu nás čekalo nemilé překvapení, kterého jsme se obávali. Nebyli jsme jediní, kdo si dnes tohle děsivé místo k přenocování  vybral .

Ke statku přispěchali tři mladíci, z čehož jsme byli dosti rozčarováni. Ale jsme lidi a snad se nějak domluvíme. Chlapcům byl vysvětlen náš záměr, proč jsme na Pohádku přijeli. Zkoumáme paranormální jevy a při naší práci potřebujeme naprostý klid. Abychom si nelezli do zelí, nabídla jsem klukům, že se mohou vyšetřování účastnit. K naší radosti, byli nadšení a rádi nabídku přijali.

Trojice mladíků bydlela v nedaleké vesnici a již tu před rokem přespala. Hlavní ležení měli v místnosti s krbem. V noci chodili po statku na obchůzky, občas slyšeli divné zvuky, ale jinak se tu nic zvláštního nedělo. Ráno v 07:30 hod. se vzbudili a všichni dostali neodbytný a podivný pocit. Rychle se sbalili a statek opustili. Dodnes si to nedokáží vysvětlit. Jindy a jinde by vyspávali celé dopoledne, ale tady… Jako by je odsud někdo na povel vyhnal.

pohadka231.jpgTentokrát už uvnitř domu nocovat nebudou. Raději přespí venku u bývalé stodoly.

Po krátké debatě byl nejvyšší čas se urychleně seznámit s okolím statku, abychom zmapovali terén a jeho skrytá nebezpečí v podobě díry do studny, apod. Ujistili jsme se, že nám naštěstí nic v této podobě nehrozí a za posledního slunečního svitu se jevila Pohádka zcela nevinně. Všude byl naprostý klid. Jen rozeklané stavení, které bere za své, působilo smutným dojmem. Fanda se snažil venku zachytit kamerou podvečerní atmosféru a já s Katrin jsme šly prozkoumat dům zevnitř.

poh9.jpgProšly jsme kolem domu a zaujal nás vchod do nejzazší potemnělé místnosti, která kdysi sloužila pravděpodobně jako stáj pro koně. Jen co jsme vešly dovnitř, dolehla na nás neskutečná tíseň. Vše se nám ježilo na těle. Mně se začalo špatně dýchat a udělalo zle. Jaké hrůzy se tu asi odehrávaly… Děsivá negativní energie skrze naše cítění vypovídala něco o popravišti. Nepředstavitelný strach, bolest a smrt. Obě jsme usoudily, že tady nelze setrvávat delší dobu a s odpornými pocity jsme pokračovaly v prohlídce druhého chléva. Byl mnohem větší a prostornější.  Ten odporný pocit trochu zeslábl, až nakonec vymizel. Chlív, kde choval Roubal vietnamská prasata, nebyl zdaleka tak děsivý, jak se prvotně očekávalo. Sice tu nebylo příjemně, ale oproti zkušenosti s předešlou místností, byl slabým odvarem. Pak zaujal Katrin roh po levé straně od hlavního vchodu. Opět se jí udělalo nevolno a vnímala velmi ošklivou, negativní energii.  I já jsem se pokusila na místě naciťovat a najednou se mi zamotala hlava a nemohla jsem popadnout dech. Copak se tu asi kdy odehrálo…?

pohadka1.jpgDále jsme procházely obytným domem. Nepřekypoval pozitivní energií, ale naše předešlé nepříjemné pocity naštěstí ustaly. Po prohlídce domu jsme se šly podívat ven za Fandou. Stál po kolena ve vysoké trávě, na bývalém sadě. Už se stmívalo a nemocné, pokroucené stromy pojednou dodávaly Pohádce,  velmi ponurou až děsivou atmosféru.

pohadka3.jpg

Po setmění, jsme se vydali na druhou prohlídku celého statku, tentokrát za doprovodu třech mladíků I. Vaška, II. Vaška a Pepy. Opětovně jsme procházeli celým stavením a vesměs jsme došli ke stejnému závěru. Nejhůře nám bylo v zadní, malé místnosti, bývalém chlévě. Tentokrát byl onen odporný, svíravý pocit mnohem intenzivnější a po krátké chvilce jsme museli pryč. Při naciťování jsme se shodli na tom, že právě tady se nejspíš vraždy odehrávaly a dost možná se tu i nějakou dobu skladovala mrtvá těla.

Dále upoutal naši pozornost roh ve velkém chlévě, kde nebylo dobře ani oběma Vaškům. Při návratu se naše kroky zastavily v místnosti s otevřeným sklepem, poněvadž se ozval z vedlejší místnosti podivný šramot. Dále, jako by někdo házel na podlahu kamínky a po krátkém tichém naslouchání, se někdo, nebo něco, několikrát prošlo po půdě. Když se vše zklidnilo, vrátili jsme se do místnosti s krbem, kde byla naše hlavní základna.

Katrin si potřebovala odskočit a rozhodla se cestu ven absolvovat sama. Po návratu byla zděšena.

 „K těm šíleným stromům už v noci nikdy nepůjdu. Venku je to teď fakt hnusný.“

A nebyla sama. Svorně jsme pociťovali, jak s tmou přišlo i něco jiného, nehodného, nedobrého, co je tam venku. Naopak a kupodivu, jsme se uvnitř stavení cítili bezpečně.

poh10.jpg

Vybalovali jsme techniku k nočnímu vyšetřování a najednou opět ty kroky na půdě. Netrvalo to ani 10 minut, když Katrin s Fandou zaznamenali, jak prošel zvenku někdo kolem oken. Ztišili jsme se, aby nám neutekl sebemenší podezřelý zvuk, ale nějakou dobu se nic nedělo. A pak znovu, Pepa a Fanda zaslechli, jak venku někdo chodí. Zhasli jsme baterky a jen malou blikající svíčku postavili na bývalý krb. V tichosti, kde by bylo slyšet spadnout i špendlík, se znovu ozvaly zvenku pod okny hlasité kroky. Když utichly, všichni jsme zůstali mlčky civět do černých oken a u všech se dostavil tentýž pocit, na kterém jsme se posléze shodli. Něco, někdo byl za oknem a my čekali, kdy to NĚCO nakoukne dovnitř.

Napjatí jako struna, jsme zapnuli  Ghostmetr K2 a dali ho na okno, kde byla námi zaznamenaná paranormální aktivita největší. Dále jsme spustili diktafon, Ghost Box  P-SB7 a pokoušeli se s entitou navázat komunikaci.

Na otázku, zda je v naší blízkosti nějaká entita, přišla zanedlouho přes Ghost Box P-SB7 odpověď. Ozval se mladistvý ženský hlas „Jo." A ihned vzápětí hrubší mužský hlas „Jo."  Až mě zamrazilo. V té chvíli bylo jisté, že je s námi v místnosti duch muže. Okamžitě, se znatelně ochladilo. Teplota klesla během čtvrt minuty z 20°C na 17°C. A v mžiku byl zase pryč a teplota se vrátila na 20°C.

pohadka2.jpgPřes Ghost Box jsme dlouze komunikovali a dozvěděli se, že duch ženy má k Pohádce vztah a kdysi zde žila. Delší prodleva nás utvrdila v tom, že si potřebují dušičky doplnit energii a tak jsem jim nabídla z našich sladkých zásob. Na otázku, zda jim mám dát něco dobrého na okno, přišla z Ghost Boxu P-SB7 jasná mužská odpověď. „Proč se ptáš?"

Zřejmě měl ten někdo smysl pro humor. Během půl minuty se znovu ochladilo a teplota se snížila z 20°C na 14 °C. Pak se teplota vrátila do normálu a nastal absolutní klid. Vypnuli jsme Ghost Box P-SB7 a dali si přestávku.

Přibližně po 45 min., se zvenčí ozvalo bouchnutí plechem, což jsme slyšeli všichni, včetně obou Vašků a Pepy. Kluci se nám svěřili, že to samé několikrát zaznamenali před setměním u rozpadlé stodoly a také zvuky, jakoby někdo šoupal plechem. Jenže po kratším pátrání, nikde žádný plech nenašli.

Po menším rozruchu, jsme se zklidnili a naslouchali starému stavení. Jenže jako by to ten kdosi záhadný venku tušil, dal si pohov.

Zapnuli jsme Ghost Box  P-SB7 a pokusili se o komunikaci znovu.

Tentokrát se s námi dal do řeči duch starší ženy a v místnosti se změnila okamžitě nepříjemně atmosféra. Vytušili jsme, že tu nejsme vítanými hosty.

„Vadíme vám tady?" a v mžiku se z GhostBoxu P-SB7 ozvalo razantní: „Vypadněte!!!"  Naskočila mi husina po celém těle, mohla bych na ní strouhat mrkev. V tom okamžiku nebylo nikomu z nás dobře po těle.

Napjatou atmosféru ještě vygradovala odpověď mužské entity. Katrin si chtěla s ženskou entitou ujasnit situaci: „Proč vám tady tak vadíme?"

Ale odpověděl duch muže, se kterým jsme už měli tu čest mluvit. „Proto!"  Jako by nám tím chtěl oznámit, jak jsme neskutečně natvrdlí, klademe hloupé otázky a měli bychom se rychle odporoučet.

pohadka113.jpg  Pak nastalo hrobové ticho. Koukám do mrtvého okna, za kterým je černočerná tma, když v tom se venku dvakrát po sobě zableskne malé, stříbrné světélko. I I. Vašek ho viděl. Venku byl naprostý klid a v tuhle pokročilou noční hodinu by bylo s podivem, kdyby se sem kromě nás zatoulal další živáček. A o světlušce se také nedalo hovořit, poněvadž má jiný, plynulý pohyb a rozptyl světla. Hlavně jsme tu za celou dobu výskyt těchto broučků nezaznamenali.

Atmosféra houstla každou minutou a já se snažila dušičkám vysvětlit, proč jsme na Pohádku přijeli. Jsme tu na pouhé návštěvě, a jak jsme přijeli, tak zase ráno odfičíme a můžou si tu opět kralovat, jak je jim libo.

„Vy jste na nás naštvaní?" jsem se otázala a známý ženský hlas, který nás už před tím vyzval, abychom vypadli, znovu přes Ghost Box P-SB7 odpověděl: „Jsem!"

Ghostmetr K2 byl po celou dobu položený na okně. Opakovaně jsme žádali místní entity, aby nám ho rozblikaly, ale nepřicházela žádná odezva. Avšak, žena, které jsme tu nejvíc vadili, nás přes Ghost Box P-SB7 opětovně vyzvala, abychom šli pryč. „Pryč!" A zase následovalo silné ochlazení v celé místnosti. Tři kluci netuše, že vezme jejich dnešní návštěva Pohádky takový spád, seděli u zdi jako přimražení, ani nedutali.

Jak vidno, nebyli jsme tu zrovna vítanými hosty a tak nás zajímalo, zda je to tu pro nás na Pohádce nebezpečné, pokud tu zůstaneme do rána. Ale k našemu překvapení nás dušičky uklidnily. Malý tenký hlásek nám odpověděl: „Ne." Nic zlého nám zde nehrozí.

O slovo se hlásilo čím dále více entit, a jak s námi komunikovali, atmosféra se postupně zklidnila. Dozvěděli jsme se, že je jich v naší blízkosti pět. pohadka114.jpgStarší žena zde kdysi žila, má k Pohádce silné pouto a od statku se nemůže odloučit. Proto jí vadilo, když jsme se jí nakvartýrovali do místnosti s krbem. Ale nakonec pochopila, že tu nehodláme provozovat něco nekalého a přece jenom nás přetrpěla a uklidnila se. Druhá dušička ženy, dle hlasu hodně mladá, měla sice k Pohádce vztah, ale byla dosti zmatená. Vůbec nevěděla proč tu je, co se s ní děje a možná ani netuší, že už nežije. Dalšími entitami, byly duše mužů. Jeden byl starší, hrubšího hlasu, rázný, docela chachar chlap. Druhý byl mladší a představil se nám jako Jan. Největším a milým překvapením bylo, když jsme se dušiček ptali, jestli by chtěli odvézt na druhou stranu, aby došly konečně klidu a míru. Jan nechtěl, ale starší muž ano. Jejich odpověď zněla: Jan: „Nechci". Starší muž: „Já jo". Proto se budeme muset na Pohádku ještě někdy vrátit a pomoci jim.

Postupně komunikace slábla, jak by se dalo lidově říci, vyšuměla.  Holt každého z nás stála rozmluva hodně energie a je potřeba dát si kratší odpočinek. Poděkovali jsme entitám za skvělou spolupráci a vypnuli všechnu techniku.

Další zajímavé vyšetřování probíhalo v bývalém chlévě, kde choval Ivan Roubal vietnamské čuníky.  A tak, pokud jsem Vás tímto článkem ještě neodradila, další díl z vyšetřování "O STRAŠIDELNÉ POHÁDCE II. díl." na Vás čeká.

Dozvíte se, kým byl pro dušičky na Pohádce masový vrah Ivan Roubal, a kdože to měl radost z utrpení, které se po léta na statku odehrávalo…

 Andria Trinity

 

Náhledy fotografií ze složky Pohádka 19.-20.7. 2014