Moje první noční návštěva Branišovského lesa
Moje první noční návštěva Branišovského lesa
Mojí první noční návštěvě lesa Bor předcházel zážitek ze začátku srpna, kdy jsem se tam vydal sám - jen tak na procházku přes den, okusit na vlastní kůži zda je pravda vše, co se o něm píše.
Zrovna jsme byli s rodinou v Českých Budějovicích, a tak jsme ten kousek popojeli. Přítelkyně s dětmi má z lesa respekt a zůstávají na samém jeho okraji v autě. Já dostávám hodinu času a vydávám se na průzkum do budějovické části. Sotva člověk přejde závoru, zmocní se ho zvláštní pocit napětí. Pokračuji dál po cestě a kontroluji pomocí polohy v mobilu, kde se nacházím. Asi po 10 minutách chůze přicházím na rozcestí, v jehož bezprostřední blízkosti stojí dřevěný stůl, lavičky a plechový odpadkový koš. Chvíli se na místě rozhlížím, protože se mi zde líbí. Zanedlouho se ozve ťuknutí do odpadkového koše. To se vždy po několika vteřinách opakuje – celkem snad více než desetkrát. Na mobilu zapínám foťák a chci fotit směrem k odpadkovému koši. Mobil bohužel nereaguje. Pokaždé, když zmáčknu ikonu foťáku, otevřou se mi postupně všechny aplikace, ale do režimu foťáku mobil prostě najet odmítá. Po několika minutách odcházím z lesa pryč s hodně nepříjemným pocitem za zády. Občas se ozvou kroky přímo za mnou, občas zadupání. Každou chvíli zastavuji a kontroluji, jestli za sebou něco, někoho neuvidím. Zdá se, že tam nic není, nicméně nepříjemný pocit v zádech mě doprovází až na kraj lesa, kde mě i strašně rozbolí hlava. Sedám do auta k přítelkyni a dětem a jedeme domů. Migréna trvá až do dalšího dne.
Celé mi to nedá spát a tak se ozývám kamarádce Elišce – člence vyšetřovacího týmu paranormálních jevů MYSTERY HUNTERS CZ, o které vím, že má s tímto lesem velké zkušenosti a jen tak nadhazuji, zda by se tam se mnou nechtěla jít někdy podívat, jelikož už jsme si o Boru mnohokrát psali. Odpověď je rychlá a ještě téhož dne objednávám na internetu měřící přístroj EMF- K2, tzv. ghostmetr.
V pátek 11. srpna po 22. hodině se vydáváme z Branišova lesem k Černému sloupu. Hned na kraji lesa vypínáme mobilní telefony, aby nedocházelo k rušení přístroje EMF-K2, který vzápětí zapínáme. Eliška při vstupu do lesa promlouvá k místním entitám a žádá je, jestli bychom mohli na chvíli vstoupit do lesa a kratičkou dobu tam pobýt. Cestou se nic zvláštního neděje, akorát mi občas selhává foťák, když mířím do lesa. V polovině cesty začínám mít nepříjemný pocit, a tak na okamžik zastavujeme. Ghostmetr zůstává v klidu, Eliška zapíná diktafon a ptá se, zda je tu přítomný někdo další. Později ale zjišťujeme, že žádné EVP zachyceno nebylo. Zbytek cesty k Černému sloupu probíhá v klidu. Když dorážíme na místo, mám z něj obrovský respekt a čekám, co se začne dít. Eliška opět zapíná diktafon a asi 15 minut zkouší navázat komunikaci. Ghostmetr ani zde celou dobu nereaguje, na nahrávce z diktafonu též není zachyceno žádné EVP. Přesto během doby našeho pobytu u Černého sloupu přišel zezadu dvakrát chladný až mrazivý závan větru, který pokaždé trval přibližně 10 vteřin. Udělali jsme na místě ještě pár fotek s tím, že pak půjdeme k Vlčí jámě. Kvůli chybnému vyznačení Černého sloupu na mapě, nejsem však schopný určit správnou odbočku, takže se vracíme zpět do Branišova. Zpáteční cesta probíhá v klidu, nezaznamenáváme nic neobvyklého. Na kraji lesa následuje rozloučení s místními entitami a též poděkování, že jsme v lese mohli pobýt. Přesouváme se k autu a na okamžik zapínáme mobilní telefony, abychom se mohli ohlásit, že jsme v pořádku. Vzápětí následuje přesun do českobudějovické zalesněné části - Boru.
Po příjezdu na štěrkové parkoviště u lesa vypínáme mobily a zapínáme ghostmetr. Sotva vystoupíme z auta a popojdeme pár kroků, přivítá nás místo dvojím zablikáním přístroje. U závory následuje zapnutí diktafonu a Eliška promlouvá k entitám. Při jejím proslovu přístroj nereaguje a tak se vydáváme do lesa. Sotva podlezeme závoru, ghostmetr se rozblikává až na maximum. Eliška se snaží navázat komunikaci, ale přístroj bliká tak zmateně a hodně, že je těžké z toho něco rozpoznat. Po chvíli blikání ustane a je klid. Poté co prohlásím větu, že to vypadá, jako by se entity vzdálily, objevuje se na nahrávce šepot - EVP ,,Ba ne“ a znovu se ghostmetr rozbliká. Po chvilce aktivita přestane a přesouváme se zpět na parkoviště a vydáváme opačným směrem. U další závory přístroj EMF- K2 opět několikrát blikne. Znovu se přivítáme, ale aktivita ustává. Pokračujeme lesem až na rozcestí, kde se nachází sezení s plechovým košem. Eliška se ptá, jestli by bylo možné zopakovat klepání do koše, které jsem tam slyšel před pár dny. Po této otázce následuje bliknutí přístroje, kterého jsme si nevšimli a tuto reakci zjišťujeme až později z videozáznamu. Na místě jsme asi 5 minut a postupně se alespoň mně zdá, že začíná houstnout atmosféra. V dálce je slyšet silné praskání větví a postupně se to jakoby přibližuje. V duchu si pomyslím, že se sem na nás něco pěkně řítí, ale mlčím o tom. Po chvíli Eliška říká, že se tedy asi rozloučíme a ghostmetr se rozblikává. Poté se ještě ujišťuje otázkou, zda to byla odpověď na námi vyřčené rozloučení, a dostáváme zřejmě opět odpověď bliknutím ghostmetru. Následuje poděkování a vydáváme se ven z lesa k autu. Najednou se z diktafonu, který je v režimu nahrávání, stalo na vteřinu ,,rádio“ - zašumělo v něm a přístroj ze sebe vydal jakýsi skřek nebo výkřik. V nahrávce to zní tak, jakoby po něm někdo přejel a zaškrábal nehtem. Pokračujeme dál a Eliška se ptá: „A opravdu nám to zablikalo jako odpověď na tu otázku, jestli to bylo to rozloučení s námi?“ V tu chvíli dva metry od nás padá na zem ze stromu větev a ghostmetr zuřivě bliká na maximum, až do červené diody. Trvá to cca 2 až 3 vteřiny. Po chvíli se Eliška znovu ptá, jestli myslím, že to bylo fakt rozloučení a opět máme ghostmetr rozblikaný až do červené. Když přijdeme na konec lesa k závoře, za vše místním dušičkám děkujeme, že nás nechaly v lese chvíli pobýt a potom co Eliška řekne „nashledanou“, při analýze nahrávky později detekujeme šepot – slovo „sbohem“. Opouštíme les, zapínáme mobily a jedeme domů.
Před noční návštěvou lesa jsem z něj měl hrůzu, ale čím déle jsem zde byl, postupně ze mne všechno opadávalo a cítil jsem se dobře. Hodně klidu dodávala Eliška, která působí takovým dojmem, že ať by se nám tam zjevilo cokoliv, vůbec by to s ní nehlo. Oba v paranormální jevy věříme a proto nás žádná aktivita tohoto charakteru, ke které v lese zřejmě dochází, nezaskočila. Díky ní mají možná někteří lidé z tohoto místa strach a některé naopak přitahuje. My oba patříme určitě mezi ty, které spíše přitahuje a moc rád Branišovský les opět brzy navštívím.
Jan Petřík