Většinu z nás, do skupiny MYSTERY HUNTERS CZ přivedly zkušenosti, zážitky, které se dají jen těžko logicky vysvětlit. Otevřené svědectví našich členů, Vás obeznámí s tím, co vše je v této neprobádané oblasti možné.

Něco, co se může stát každému

To, o čem budu vyprávět, je několikero příhod v astrální sféře s více méně podobným průběhem. Nebudu moc zabíhat do detailů, kdo s kým proti komu a proč. Jen vás seznámím s těmito nočními prožitky, přicházejícími nepravidelně a s odlišnou intenzitou.

Tomu prvnímu jsem pořádně ani nevěnovala pozornost. Myslela jsem si, že se mi něco jen zdálo. Navíc si z toho ani moc nepamatuji. Jen matné záblesky, jak mě něco nebo někdo, koho nemůžu vidět, táhne za nohy přes louku. Ani ta druhá zkušenost, která se mimochodem udála až asi o půl roku později, nebylo něco, co by stálo za zmínku. Ačkoli byly obě příhody natolik silné, aby mě vyrušily ze spánku, příliš jsem se tím v tu dobu zabývat nechtěla a ani nemohla. Ale postupem času mi došlo, že to byl teprve jen začátek.
Asi tak o měsíc později se nudím v noci a přemýšlím, co jsem to právě zažila. Byl to sen, nebo co to vlastně bylo? Celkem neškodné bloumání krajinou, pozorování rozdováděných hříbat, zakončené náhlým cuknutím a už mě zase něco někam táhne za nohy.
Ne! To nejsou sny, dochází mi pomalu, tohle je něco víc. Protože je ale ještě noc a já se nevzbudila zbrocená potem, rozlámaná, nebo vyděšená hrůzou, jednoduše jsem zalehla a spala až do rána.

Že se to budu muset vyřešit, bylo jasné. Ignorování nepomůže. Rozhodla jsem, že zatím o tom nikomu nic neřeknu a zkusila štěstí s amuletem, který mě bude přes noc chránit. Jak se blížil večer, pocítila jsem uvnitř sebe malou nervozitu a malý červíček pochybností začal nahryzávat moje přesvědčení. No dobře, pomyslím si a začnu se soustředit na hezké vzpomínky. Nevím za jak dlouho, ale z hezkých vzpomínek mě vytrhl nepříjemný tlak na nohou a na hrudi, a něco mě táhne ke stropu ložnice. Dokonce vidím sama sebe ležet v posteli!  Naštěstí se mi podařilo nějakým způsobem se vymanit ze spárů jakéhosi černého stínu a otevřu oči. Entitu vidím napůl skrytou za futry zrovna ve chvíli, kdy na sebe bere podobu jednoho mého kamaráda. Ještě si drze po-postrkuje brýle na nose, tak jak to on dělává. Pouze v myšlenkách vyzvu entitu ať odejde a mávnutím ruky utvrzuji apel. Jenže zjišťuji, že se nemůžu pohnout!
Ano, většinou každého napadne spánková paralýza, ale toto je fenomén, o němž vím pouze z vyprávění. Za můj stav mohla ona entita. Nepříjemné pocity vybublaly na povrch. Po čase sevření povolilo a nakonec bylo po všem.

Ono možná bude lepší, když požádám o pomoc. Koneckonců, není to ostuda. Svěřím se Andri a dostanu od ní několik tipů a triků, jak se bránit. Je mi ovšem jasné, že trvalé řešení budu muset ještě objevit. A taky že ano. Zhruba o dvě, tři noci později, cíleně nedělám ochrany v ložnici a spolu se dvěma kamarády si chceme v astrální rovině na entitu počíhat a vymezit jí jasné hranice. Úspěšně! Vskutku nastal klid!

Asi tak na tři měsíce...

Zničehonic se probudím a nestačím se divit. Už se to zase stalo! Něco mě táhlo za nohy. Něco, co jsem opět nemohla vidět. Tohle jsem už přece jednou zažila! To si opravdu nedají pokoj? A vůbec, o co jim jde? Co chtějí? Jak tak přemýšlím, cítím těžkost na hrudi. Tohle mi opravdu scházelo, pomyslím si a snažím se nevítaného hosta vypudit z domu. Tlak po čase poleví, ale pocit cizí přítomnosti zůstává celou tu dobu, než usnu.

Jako naschvál se následující noci nic neděje. Jsem ráda. Nestěžuji si. Ostatně nestojím o každonoční návštěvy tohoto charakteru. Pochopitelně události na sebe nenechaly dlouho čekat a jedné noci, když už jsem skoro usnula, vidím, jak vstupuji do nějaké hospody, jejíž zdi jsou obložené dřevem. U jednoho stolu sedí jakási entita a upřeně na mě civí. Snaží se navázat oční kontakt. Mě v tu chvíli došla trpělivost a na entitu vyštěknu: „Proč to děláte?! O co vám jde?!“ Entita se na mě drze usměje a odpoví: „Dokud to nebude hotové.“ „Co? Co nebude hotové?“ Probouzím se vzteky bez sebe. Rychle se uklidním, jinak bych znovu neusnula. Přemýšlím, co s tím.

O několik dní později na mě opět něco zaútočilo. Na široké, dobře osvětlené cestě lemované vzrostlými stromy, se na mě ze shora snese nějaký černý stín a doslova mě paralyzuje. Bojuji, a o okamžik později se ze sevření vyprostím. Otevírám oči. Tady přestává už veškerá legrace. Útoky takového charakteru, navíc v astrální sféře, nevěstí nikdy nic dobrého. Pomalu začínám vnímat, jakoby na mě ty entity někdo posílal. Ale proč a kdo?

Další taková noc! Přes den přemýšlím, co s tím. Kamarádi zasvěcení do problému, si také lámou hlavu. Hledáme konečné řešení, protože tato situace nemůže pokračovat donekonečna. Dokonce i přítel mi po návratu z práce vypráví, jak v noci špatně spal. Jako kdyby byl v nějakém cizím prostředí. V obýváku, když vstal a šel si loknou Coly, viděl nějaký velký černý stín, jak se plíží místností.
Ano, to by odpovídalo, dnešní noc byla opravdu nepříjemná. Ačkoli na mě nějaká jiná entita „jen“ vykoukla a nijaký útok se nekonal. Když jsem se v noci probudila, ložnice byla naplněná tíživou, tak nepříjemnou atmosférou, že se to sotva dalo vydržet. Pocit cizí přítomnosti byl zjevný, snad by se dal nahmatat. Neviditelné oči mě pozorovaly a já tu noc hodně těžce spala.

Andri po nějaké době přijde s nápadem, ať si zjistím totemové zvíře, které mě bude chránit. Inu proč ne. Amulety přestávaly zabírat a to, čemu čelím, nebude mít na svědomí jen nějaká nazlobená duše. Sice mi Andri dala skvělou radu k nezaplacení, ale draze za to zaplatila. Zlomila si ruku. Že by varování, aby se do toho nepletla?

Po několikadenním pátrání jsme s kamarádkou objevily potenciálního viníka. Sice jsme netušily, proč to dělá, ale ruku na srdce, koho by to v tu chvíli zajímalo. Bylo zapotřebí tomu utnout tipec a to navždy. Jen jsme se ještě chtěly ujistit, že je to opravdu ten, koho jsme podezřívaly. Pak už nezbývalo, než najít spojení, přerušit ho a (jednoduše řečeno) říci jasné „STOP“.
Tu noc jsem kolem sebe nejen že vytyčila ochrany, ale nastražila i několik zrcadlových pastí. Dopředu jsem tušila, že bude nějaká reakce na naše činy následovat. A taky že ano! Hlasitý třesk jedné té zrcadlové pasti mě vytrhl ze spánku. Tak to se povedlo, pomyslím si a opět usínám.

Eskalátor mě vynáší nahoru. Je jasné, že tam na mě číhá nějaká entita. Tentokrát jsem na ni řádně přichystána. Entitu zastihnu napůl nepřipravenou a rychlý konec na sebe nenechá dlouho čekat. Jak se říká, nejlepší obrana je útok.

To byl doposud poslední útok a doufám, poslední doslova! Uvidíme, ale myslím, že jsme s kamarádkou onomu viníkovi celkem jasně naznačily, ať už na nás (ano, i ona nebyla po celou tu dobu nočních útoků ušetřena) žádnou entitu nikdy neposílá.

Niccy Enelya