VE STARÉM CHLÉVĚ
 

S posledními slunečními paprsky statek nečekaně ožil. V obytné části se ozývaly neidentifikovatelné zvuky a venku stále někdo přecházel sem a tam. Za krátko  se nám podařilo navázat komunikaci s místními entitami v místnosti s krbem. Ale noc byla ještě mladá a hodinová rafička se teprve přehoupla přes půlnoc… 

Naše vyšetřování pokračovalo ve velkém chlévě, kde choval Ivan Roubal, před léty vietnamská prasata. Než jsme opustili místnost s krbem, zapnuli jsme v ní druhý diktafon a nechali ho svému osudu. Copak asi zachytí po dobu naší nepřítomnosti…

Ve velkém chlévě bylo ticho jako v hrobě. Já sedla po levé straně od venkovního vchodu na žlab a Fanda, Katrin a tři kluci, si posedali na protější straně. Zatím jsme nechali veškerou techniku spát a mlčky naslouchali…

Netrvalo dlouho a zvenčí se ozvaly kroky, někdo neviditelný vešel do chléva. Z nejošklivější a nejděsivější malé přilehlé místnosti byl slyšet podivný šramot, skřípění sutě, jakoby někdo potichu našlapoval. Nebyl z toho příjemný pocit.

  Asi po čtvrt hodině, kdy nastalo ticho, jsme zapnuli techniku a znovu pokoušeli štěstí v komunikaci. Netrvalo dlouho a dušičky s námi začaly skrze Ghos Box P-SB7 hovořit. S Katrin jsem řešila, zda nás slyší a pohotově se ozval z Ghost Boxu mladší mužský hlas: „Slyšíme.“ Každá lidská entita se chtěla dostat ke slovu. Chvílemi se překřikovaly, aby se na každou z nich dostalo. Vyzvala jsem je, ať si za sebe vyberou mluvčího, abychom se snáze domluvili, a hned zazněla odpověď: „Jasně". - mužský hlas. Avšak vždy, když byla naše rozmluva nejzajímavější, entity se odmlčely. Pravděpodobně si potřebovaly z nějakého, nám neznámého zdroje doplnit energii. Dozvěděli jsme se, že někteří z nich pana Roubala znali, a když jsme se zeptali, jaký to byl pro ně člověk. Kdosi odpověď: „Na hovno".  Pochopitelně nás zajímalo proč? „Lhal." Vícehlasně odpověděly.

Z celého rozhovoru vyplynulo, že se povětšinou jednalo o duše lidí, kteří tu kdysi žili, nebo zemřeli.

Komunikace opětovně pomalu ustala a my byli plni nových dojmů a dalších nezodpovězených otázek. 

Avšak, to jsme ještě netušili, co nás čeká…

LŮNO DĚSU

Pro mnohé rozumně smýšlející, jsme podivíni a jinak tomu zřejmě není.  Protože jak se říká, to nejlepší nakonec, jako  poslední místo k vyšetřování jsme si vybrali, nejzazší přilehlou místnost k velkému chlévu, která nám dopředu naháněla hrůzu.

Nebylo dobré, zde dlouho otálet a zdržovat se. Proto jsme se rychle pustili do práce. Kolik je tu teď přítomno entit. Z Ghost Boxu P-SB7  se začaly ozývat hlasy: „Jeden… dva…tři…čtyři…pět…sedm." Vzhledem k tomu, jak šílené pocity jsme všichni z tohoto místa měli, nás zajímalo, jestli se tady kdysi něco hrozného stalo. A dušičky byly sdílné: „Ano". A další ženský utrápený hlas odpovídal: „Lepší je nevědět."

Co pro duše lidí, které tu teď bloudí, tahle místnost znamenala? „Hrob"... zazněla chladná odpověď, až nás zamrazilo do morku kostí.

Dozvěděli jsme se, jak strašlivé věci se tu odehrály. Intuice nás nezklamala a jenom se potvrdila v tom možném, nejhorším scénáři. Trochu jsme to rozdýchali a ptali se dál. „Jaký jste z toho měli pocit?“ V mžiku se ozval zase ten strohý a chladný hlas: „Radost", jenž se nám už několikrát před tím vmísil do hovoru.  Všemi projela zimnice a naskočila husina. V tu ránu nám došlo, že tu máme co dočinění s nelidskou entitou. Parazitovat na lidském neštěstí, to se jí líbilo, otřásl mnou hnus. Z GhostBoxu P-SB7 byl slyšet mladý, zoufalý ženský hlas: „Já nechci, já chci domů." A pro mne to byla výzva. Byl nejvyšší čas změnit způsob komunikace. Došla jsem si pro Benediktinský kříž a vyzvala entitu, aby přiznala barvu, je-li lidská, či nelidská. Samozřejmě to byla trefa do černého – nelidská. Z kraje nebyla moc sdílná a na otázky sekavě odpovídala: „Proč se ptáte." „Co ty o tom víš "... a taky mě vyzvala, abych se zdekovala. „Jdi odsud"! Ale já chtěla vědět její pravé jméno. „Ve jménu pána Boha, ve jménu Ježíše Krista našeho spasitele ti přikazuji, řekni nám své pravé jméno!" Až na potřetí se z Ghost Boxu ozval ten samý chladný hlas: „Has". Po tom, co se nám s velkým zdráháním představila, zmizela a v místnosti zavládl klid. Napětí opadlo a všichni jsme usoudili, že už je toho pro dnešek opravdu dost a je nejvyšší čas, noční vyšetřování ukončit.

Oba Vaškové s Pepou, si šli ustlat k bývalé stodole a my se vrátili do místnosti s krbem.

Po vyčerpávajícím vyšetřování,  přibližně v 4:00 hod., jsme unavení ulehli do spacáků a pro jistotu nechali zapnutý diktafon. Kdyby vedle v místnosti stále někdo neviditelný nepřecházel sem a tam, zajisté bychom v okamžení spali. Ale probdělá noc si žádala odpočinek a nakonec jsme všichni usnuli.

RÁNO NA POHÁDCE

Ráno nás probudilo sluníčko a dle čisté oblohy, byl před námi krásný letní den. Za bílého dne působila Pohádka zcela jiným dojmem. Díky svému žalostnému stavu posmutněle, ale poklidně a mírně. Kupodivu jsme se všichni cítili po pár hodinách spánku odpočatí a svěží, jako bychom prospali celou noc doma v posteli.

I technika neutrpěla za vyšetřování žádnou újmu a baterie byly stále plně nabité. Ještě je třeba mnohé zdokumentovat a tak jsme se pustili do práce. Ranní sluníčko nás vytáhlo ven a našim očím neunikl bývalý sad, kolem chátrajícího statku. Všechny ovocné stromy tu byly nemocné a znetvořené. Doposud jsme ještě nikde, něco tak otřesného neviděli. Jabloň měla jednu větev nadměrně velkou a ta se pravděpodobně pod svou tíhou ohnula a vrostla do země. Další jabloň, měla větve různě pokroucené a porostlé lišejníkem. Z prostředku koruny trčel ohromný uhnilý pahýl, kdysi větev. I ostatní stromy byly zdeformované a některé z nich už život vzdaly a k nebi trčely jen suché pahýly… Dalším velmi zajímavým úkazem byla lípa, jen několik málo metrů od domu. Vypadala celkem zdravě, ale jedna větev se z nepochopitelných důvodů stáčela kolem kmene, přestože měla okolo sebe volný prostor a sluneční svit. Že by vnímala silně negativní energii, jež vyvěrala od statku a pro svůj zdravý růst si raději zvolila jiný směr?

Stromy o místě vypoví mnohé. Pokud rostou na příjemném a pozitivním místě, prospívají a je radost na ně pohledět.  Ale jakmile jsou tam, kde se děly krutosti, tam kde je silná negativní energie, začnou růst bizardním způsobem. Onemocní, chřadnou a nakonec vyhasnou. Proč tomu tak je? Stromy mají jednu úžasnou vlastnost. Dokáží do sebe energii absorbovat. Pokud je dobrá, rostou do krásy, avšak je-li špatná, přestane se jim dařit. A osud stromů u Pohádky vypovídá za vše…

Ještě jednou jsme prošli celý statek a kupodivu v nejděsivější místnosti, jakoby se něco změnilo. Byla zde zcela jiná, smírčí a poklidná atmosféra. Ještě před pár hodinami jsme tu měli co dočinění s démonem, něčím tak odporným, co se dá slovy jen s stěží popsat. A teď najednou, už tu nebylo tak nepříjemně.

KAŽDÁ POHÁDKA MÁ SVŮJ KONEC

Když jsme na statek jeli, ani ve snu nás nenapadlo, jak plodné bude vyšetřování. Nejenže jsme tu zažili mnoho zajímavého, ale podařilo se nám přečkat v Pohádce až do rána.  Vzhledem ke zkušenosti mnohých lidí před námi, jsme se obávali toho, jak bude na statku fungovat technika. Co když vysadí a budeme muset vyšetřování přerušit, anebo to tu zabalit, a odjedeme s nepořízenou. Ale naše noční můra se naštěstí nenaplnila. Ba naopak. K našemu údivu měla kamera po celou dobu až do odjezdu plně nabitou baterii. Stejně na tom byly tři fotoaparáty, Ghostmetr K2, 2 diktafony, Ghost Box P-SB7 a svítilny. I mobily byly ve stálé pohotovosti a k mému milému překvapení se u mého telefonu vybila baterie  až doma, po čtyřech dnech. I když už to má za pár a jinak ji musím dobíjet každý den. Proč tomu tak bylo, se již nedopátráme, ale v každém případě na nás byli místní ducháčkové hodní, za což jim dodatečně veliký dík.

Jak jsem již psala, ještě jednou se na Pohádku vrátíme, abychom dodrželi slovo a pomohli jedné dušičce ke světlu. Ale nesmíme moc dlouho otálet, poněvadž statek se děsivým tempem rozpadá, a nebude tomu dlouho trvat, celá budova se zřítí k zemi a pohltí ji bujná vegetace… 

  Andria Trinity