Srpnové dny roku 2017 se nesly v duchu nesnesitelných veder, ale ani to nám nebránilo domluvit se na dalším bádání v oblasti paranormálních aktivit na páteční noc 4. 8. 2017. Ale...

            ...již od počátku se plány vyšetřování ubíraly směrem, který můžeme považovat za všelijaký, nikoli však uspokojivý. S klidným svědomím můžeme přiznat, že se celá situace odvíjela přímo prapodivně. Většinou jde vše jako po másle, ale tentokrát se ne a ne shodnout na tom nejdůležitějším. Kam se vůbec pojede?

            Nakonec byl s nadšením odhlasován Helfenburk. Jaké ovšem bylo naše zklamání, když jsme se den před odjezdem dozvěděli, že hrad je přes noc obsazen. Hlavně neházet flintu do žita a po několika neúspěšných návrzích jsme se shodli na průzkumu židovského hřbitova nacházejícího se na Táborsku. (S ohledem na zdejší entity nebudeme lokalitu blíže specifikovat. Děkujeme za pochopení. - pozn. aut.)!!!

            Avšak zdaleka jsme ještě netušili, co na nás poslední dny a hodiny nachystaly za nepříjemná překvapení. V noci ze středy na čtvrtek se Niccy budí z noční můry, jak se na první pohled zdálo. Až několik minut po probuzení jí dochází, že se jednalo o astrální útok, při němž jí nějaká entita chtěla nahlédnout do duše.
            Ve čtvrtek nám Andri oznamuje nepříjemný fakt. Majka se nočního bádání nemůže zúčastnit, jelikož si vyvrtla nohu. Po jejím příjezdu z nemocnice se dozvídáme, má u kotníku zpřetrhané vazy. Ona jediná z celého týmu zná cestu ke hřbitovu nejlépe. Aby nám odlehčila v této nemilé situaci, dává nám kontakt na svého syna Michala, který leckteré kouty České republiky zná dobře, jako své boty. K naší obrovské radosti o hřbitově moc dobře ví, a nám tak odpadá spousta starostí a práce s hledáním. Nikdo z nás netuší, že tím vše teprve začíná, jak postupně během čtvrtka a pátku zjišťujeme. Martin, který v tu dobu ve skupině hostoval, nemohl, ale s tím jsme byli srozuměni.
            Série zvláštních nehod teprve nabírá na obrátkách a nepříznivé zprávy se na nás řítí ze všech stran jako lavina. Eliška píše, jak jí je zle a nezvládne ani židovský hřbitov. Kája v pátek dopoledne nešťastně spadl a narazil si ruku. Andri po telefonu s Majkou řeší, jak se k jejímu synovi Michalovi dostat. Pojednou ucítí palčivé pálení na ruce. Zuřivá včela si ji vybrala jako cíl svého útoku. Žádná tragédie, kdyby Andri nebyla alergik. Další špatná zpráva na sebe nenechá dlouho čekat. Majka oznamuje, že se s jejím synem Michalem při trhání broskví urvala celá větev a on spadl ze stromu. Naštěstí utrpěl jen naraženiny.
            Bylo zřejmé, že si s námi někdo tvrdě pohrává. Když nemohla Majka, pověřila Michala, aby nás na židovský hřbitov zavedl. Místo již několikrát navštívil, byl obeznámen s jeho historií a dokonce se zde s jevy paranormálního charakteru i setkal. Tudíž s námi bude po celou dobu vyšetřování přítomen. Do té doby neměl s naší skupinou nic společného a jen, co se ujal role průvodce, stává se obětí nehezkých hrátek někoho, kdo si hodně nepřeje, abychom se na židovský hřbitov dostali.
            Páteční odpoledne je korunováno dopravní zácpou na německé dálnici a Niccy do hlavního sídla Mystery Hunters CZ v Branišově, dorazí s takřka dvouhodinovým zpožděním.
            Kdyby se tyto zvláštní okolnosti staly jednomu či dvěma členům, můžeme mluvit o náhodě. Ovšem pokud každý z členů přijde k stěží vysvětlitelné újmě, lze to jen sotva považovat za nevinnou shodu okolností.
            Pomalu se smráká, když se vydáváme na cestu. Následovalo krátké zastavení u Majky, která jako vždy oplývala pohostinností, což vzhledem k následujícím událostem nebylo vůbec ku škodě.
            Navzdory nepřízni osudu uháníme v poměrně dobré náladě předem určeným směrem. Že by se na nás konečně usmálo štěstí a vše začalo jít podle plánu? Ale kdepak. Nenechte se vysmát.
            Nejen díky modernizacím pozemních komunikací nedaleko Veselí nad Lužnicí a splašené navigaci, jsme asi třikrát projeli část trasy, která nezbytně nutně musela vést kolem ošklivé autohavárie, z níž přecházel mráz po zádech. Jen při pomyšlení na to, co se tu asi odehrálo, se všem přítomným dělalo nevolno. Když jsme za sebou již nadobro nechali modrá světla vozů IZS a dorazili do cíle, panovala již noc.
            Hlasitě vydechneme úlevou, jakmile konečně ve složení Andri, Kája, Michal a Niccy kolem desáté hodiny večerní staneme u cíle před hřbitovní brankou. Zvenčí působí místo klidným dojmem. Z auta vykládáme techniku a probíráme vše potřebné. Celou dobu, několik málo metrů od hřbitova, pronásleduje Andri pocit, že v brance někdo stojí a sleduje každičký náš krok. Michal nás krátce poinformoval o historii židovského hřbitova i o jeho neblahém tajemství. V kronice jsou o něm takové záznamy, že ten, kdo si je přečte, se prý hřbitovu raději vyhýbá.

                                                                                 *   *   *

          Místní obyvatelé pohřbívají své zvířecí mazlíčky zvenčí hřbitovní zdi již léta. Na tom by nebylo nic divného, kdyby tyto hrobečky neustále někdo neotvíral a mrtvolky nemizely neznámo kam.
           Nějaké toulavé zvíře, které by mohlo tuto paseku způsobit, bylo jako možný pachatel vyloučeno. Některé hrobečky měly totiž kamenné nebo betonové desky, jež se po nalezení nachází odhozené u otevřeného a prázdného hrobu. Tyto události pravděpodobně přetrvávají po staletí, protože na jejich základě vznikla jistá pověst, v níž se praví, že kolem hřbitovních zdí obchází velký černý pes, který hroby zvířátek hlídá. Za temných nocí dává o sobě vědět hlasitým štěkotem a táhlým vytím.

                                                                                 *   *   *
            „Všichni vypneme mobily. Kájo, ty budeš fotit, Niccy má na starost kameru, Michal dostane ghostmeter a já budu obsluhovat ghostbox,“ rozdělí úkoly Andri, zapínajíc diktafony. 
            Je tak kolem půl jedenácté v noci, kdy noční klid prořízne hlasité zavrzání branky a my se ocitáme na hřbitově. I když se místo jeví na první dojem klidně, vše je pouze zdánlivý klam. Vnímáme, jak nás místní entity sledují a vyčkávají.
            Napoprvé postupně procházíme celým hřbitovem a naciťujeme se. Naše první zastávka je v pravém rohu oproti bráně, kde jsou nejstarší náhrobky ze 13. století. V poklidu zde stojíme a najednou Andri cítí na svém levém ukazováčku lehké doteky, které zesilují až po zápěstí a loket. Energie je velmi jemná, pravděpodobně ženského charakteru. 
            Tu a tam šustne lupínek nebo zapraská větvička. Z dáli se chvílemi ozývá nějaký pták vyrušený ze spánku. Cvrčci pilují své muzikální nadání. Všude panuje až příliš velká pohoda.
            „Připadám si tu jako v pasti,“ prohlásí Niccy celá nesvá.
            To nebylo zrovna příjemné zjištění. Pokračujeme dál k protilehlému rohu a atmosféra houstne nepříjemnými skličujícími pocity, které nám dávají jasně najevo, že tu nemáme co pohledávat. 
            Asi tak v půli cesty se zastavíme a nasáváme čichovými smysly vůni bramboračky. Kde by se tu něco takového vzalo? Po chvilce vnímáme naopak neskutečný zápach žumpy. Jde pouze z jednoho bodu a ihned odezní.
            Sledováni mnoha páry neviditelných očí pokračujeme v cestě, a jak se přibližujeme k místu, kde měl kdysi Michal nepříjemný zážitek se záhadným pachem, Niccy prohlásí: „Houstne to tu, jako bychom se brodili nějakou kaší.“
            Výrazný zápach u jednoho z náhrobků nelze ignorovat. Vytrácí se stejně rychle jako pára nad hrncem a naše nosy vábí lahodná vůně švestkového koláče s drobenkou, karamelu, čokolády a dalších pochutin. Že by na sebe upozorňovala nějaká entita, co za života ráda vařila a pekla?
            Poté, co jsme se dosti načichali místních specialit, rozhodli jsme se pro krátkou přestávku. Vyšli ze hřbitova a zavřeli za sebou vrzající branku. Bylo by dobré ponechat pro každý případ na hřbitově za naší nepřítomnosti zapnutý diktafon. Co kdyby zachytil nějaké EVP? Andri a Niccy se vrací, pokládají zapnutý přístroj na jeden nízký náhrobek a zamíří zpět ke svým kolegům stojícím u auta.
            Zatím mezi námi panuje dobrá nálada. Ztišíme se a nasloucháme. Krom šumu korun stromů panuje všude naprostý klid. Asi po čtvrt hodině vstupujeme opět na hřbitov a se zastávkami jej znovu procházíme. Tentokrát je zde klidnější atmosféra. Až na pachy, které nelze na některých místech přehlédnout.
            „Zkusíme se rozdělit do dvojic,“ navrhne Andri, „jedna dvojice bude mít foťák, ta druhá kameru. A postavíme se do různých částí hřbitova. Niccy, Kájo, pokud vás mohu požádat, zkuste napřed vnímat jen smysly a až později zapněte techniku.“ Souhlasíme a vzdálíme se. V ruce máme navíc ghostmeter a jeden diktafon. Stojíme pod stromem v jednom rohu hřbitova, kde měl kdysi nepříjemný zážitek Michal a kde se pachy nejvíce projevují. Bystříme smysly a po delší době začínáme vnímat něčí přítomnost. Oslovíme dotyčné přítomné, ať nám zanechají zprávu na diktafonu, či ať rozblikají kontrolky na ghostmeteru. Entity však nejsou z techniky příliš nadšené, což se nám potvrzuje. Jakmile pustíme kameru a natáčíme okolí,  vždy pocit něčí přítomnosti vymizí.
            Andri s Michalem jdou do rohu k nejstarším náhrobkům, kde měla Andri zážitek ohledně jemných dotyků. Dvojice se naciťuje a posléze fotí.

                                                                                 *   *   *
             Andri: „Michal je blíže rohu hřbitovní zdi a upozorňuje, že od ní táhle ledový vzduch a těžkne mu levá ruka. Když už mu je to hodně nepříjemné, vyměním si s ním pozici a také cítím ten chlad. Jako by zde někdo otevřel mrazák. Snažím se s entitami navázat komunikaci a žádám je o jakýkoliv projev na důkaz jejich přítomnosti. Prosím je, aby rozhýbaly větev stromu, která je přímo před námi. Větev se začne hýbat, ale kupodivu k ní přilehlá větev vedle je po celou dobu v absolutním klidu. Bohužel tento jev není zdokumentován, protože po celou dobu měla Niccy kameru u sebe. Poděkuji za odezvu a jdeme si s druhou skupinou prohodit stávající místa.
Naše skupina je u náhrobku s pachovými vjemy. Z pravé strany slyšíme tiché kroky a pak si všimneme naproti po levé straně podivného bílého uskupení nad dvěma oblými náhrobky. Baterkou hledáme možné vysvětlení, zda se za nimi od něčeho neodráží světlo. Ale tuhle variantu můžeme vyloučit. Za náhrobky je pouze jeden špičatý, nízký náhrobek a dál už je jen tmavá zeď, pokrytá břečťanem. Nemůžeme tomu přijít na kloub a tak přivoláváme druhou skupinu. Niccy se postaví přímo za náhrobky, kde bílé uskupení vidíme. Jakmile si tam stoupne, uskupení je pryč a místo něho se rozprostírá černočerná tma. Niccy poodstoupí za další malý špičatý náhrobek, uskupení se znovu objeví, ale není tak zřetelné. Niccy vidí naproti před stromem, spouštěti se vlákno, na němž je jakási velká modrá kapka. Kája vidí na protilehlé straně hřbitova mezi náhrobky postavu. Teplota se neobyčejně rychle mění, chvílemi zima, a pak naopak vlahé a příjemné teplo.“

                                                                                 *   *   *

            „Dáme si malou přestávku a pak zkusíme komunikaci přes ghostbox,“ rozhodne Andri. Opět opouštíme nakrátko hřbitov. Osamocený diktafon necháváme tentokrát na hřbitově v místě, odkud jsme slyšeli kroky.
            Asi za čtvrt hodiny se vracíme. Zůstáváme pohromadě a v různých částech hřbitova zkoušíme navázat kontakt přes ghostbox. Atmosféra kolem nás se stává hmatatelnější. Entity se osmělily a přicházejí k nám.
            „Zmizte,“ zaslechneme napřed nepříjemný hlas. Ten je ovšem přehlušen jinými mužskými i ženskými hlasy ochotnými odpovídat na naše otázky.
            Andri se ptá dušiček, zda jim vadí pohřbívání zvířecích mazlíčků za hřbitovní zdí a kdo ty hrobečky ničí. Opakovaně pokládá otázku, ale odpověď nepřichází. 
            „Kdo tu rád vaří, že to tu tak voní?“ zeptá se Andri jinak.
            Několik hlasů odpoví jako jeden: „Babička.“
            Takže babička. Zajisté byla ve svém životě výbornou kuchařkou. Snažíme se zjistit její křestní jméno, ale neregistrujeme žádnou odpověď. Možná jsme jí z ghostboxu nerozpoznali. 
            Posledním stanovištěm bylo místo s nejstaršími náhrobky. Ještě jednou jsme se pokoušeli zjistit, kdo otevírá hroby zvířátek, a jméno babičky, co nám poskytla ty libé vůně, ale nepřišla žádná odpověď,nebo jsme nerozuměli.
            Po otázce, kdo Andri sahal na ukazovák a levou ruku, se ozvala dívka a sdělila nám i svůj věk: „Čtrnáct.“
            „Vypadni, vypadni, vypadni!“ rozkáže nám nepříjemný mužský hlas a pohostinná atmosféra se mění a houstne. Jako mávnutím kouzelného proutku se chutné vůně mění v zápach zkažených vajíček. 
            Po pár minutách komunikace slábne a my s poděkováním a pokorou hřbitov opouštíme.
            K prozkoumání nám ještě zbývá zvířecí hřbitov. Obcházíme zvenčí zeď a netrvá dlouho, spatříme otevřený prázdný hrobeček. Betonové desky poházené kolem. Překvapeni objevujeme o dva metry dále další, napůl odkrytý hrob. Holé kosti trčí ven a po bližším ohledání spatříme velkou, pravděpodobně beraní lebku. Zkoumáme okolní terén, abychom náhodou nestáli v jiných ostatcích. Vtíravý nepříjemný pocit, že tu nemáme co pohledávat, sílí z minuty na minutu.
            Nenecháme se zastrašit a znovu zapínáme ghostbox.
            „Komu vadí ty hrobečky? Kdo je ničí?“
            „Jak to mám vědět?“ odpovídá pohotově muž.
            Zničehonic se ozve další mužský hlas. Nezněl ani za mák mile. Nerozuměli jsme však, co nám chce sdělit. Analýza zvuku snad prozradí více.

                                                                                 *   *   *

           Dnešní vyšetřování je u konce. Sbalíme techniku a vracíme se zpět k autu. S hlavami plnými dojmů zapínáme telefony už jen ze zvědavosti, kolik je hodin. Andri a Michal mají zmeškané hovory a několik zpráv od Majky. Andri neváhá a volá. 
            „Až vysadíte Michala, stavte se u mě. To takhle po telefonu nejde vysvětlit,“ slyšíme Majky ustaraný hlas, „jste v pořádku?“ Nejen, že měla obavy o svého syna Michala, ale i o nás. Jak se později dozvídáme, zcela oprávněně.
            Návrat do civilizace tedy vyžadoval malé zastavení u naší kamarádky a kolegyně. Majka je silné médium, tak jsme jí naslouchali s nastraženými slechy, ale to, co přišlo, nikdo z nás netušil.
            „Celou tu dobu jsem nemohla usnout a neustále na vás myslela,“ vypráví Majka, „seděla jsem o samotě v kuchyni. Já nevím, bylo asi tak půl druhé ráno a já před očima viděla děsivé věci. Ocitla jsem se na židovském hřbitově a kolem vás viděla plno těch lidí, kteří tam jsou pohřbeni. Bylo jich snad dvacet. Všichni byli bíle oděni. Byla tam dívka, ve věku tak mezi třinácti a čtrnácti lety. Ta byla hodná, ale pak tam byl starší muž vyšší postavy. Ten byl hodně arogantní a zlý. Nechtěl vás tam. Ta atmosféra kolem vás a z nich byla moc špatná. Hrozně jsem se o vás bála. Tak jsem ti, Andri, napsala alespoň SMSku, zda jste v pořádku.“
            Strneme. Zpráva od Majky v daném čase opravdu došla. Jen v tu chvíli byly všechny telefony vypnuté, aby nás nikdo při vyšetřování nerušil.  
            Všem nám nejvíce vyrazilo dech vědomí, že Majka o čtrnáctiletém děvčeti, které se nám přes ghostbox ozvalo, stejně jako o arogantním muži, jenž nás ze hřbitova tak vehementně vyháněl, nemohla vědět. Její vize probíhala ve stejný čas, kdy my na hřbitově komunikovali právě s oním děvčetem a kdy se ozýval ten nepříjemný muž. Majka nás zahlédla svým vnitřním zrakem přesně v tu dobu, kdy situace na hřbitově eskalovala a entity si nepřály z různých důvodů být nadále rušeny.
            „V jednu chvíli jsem vás viděla v kruhu,“ dodává, „byli jste jimi obklopeni ze všech stran. Já na vás chtěla zavolat, ale věděla jsem, že nesmím.“

                                                                                 *   *   *

            Po celou dobu našeho pobytu na hřbitově se jím proháněl vítr, což vyšetřování ztěžovalo. Jakmile jsme však bádání ukončili a chystali se k odchodu, vítr ustal nadobro a všude se rozhostilo naprosté ticho.
            Vyšetřování na židovském hřbitově, pro nás všechny bylo velice zajímavé. Přes všechny překážky, které nám byly již od zrodu nápadu vyšetřovat na Táborsku kladeny přes cestu, vše dobře dopadlo. Přímo nad naše očekávání a my jsme rádi za nové poznatky a zkušenosti v oblasti paranormálních jevů.

                                                                                *   *   *

           Avšak nic není u konce a netrvalo dlouho, kdy Majku jedné noci nedlouho po naší výpravě navštívily dušičky lidí, pochovaných na onom hřbitově. Byla to prý jakási rada, kterou vedl muž. Byl na naši kolegyni velmi rozzlobený, jelikož na její popud naše skupina zavítala na místo posledního odpočinku, kde si jeho obyvatelé nepřáli být rušeni. Slíbila, že o přesné lokalitě pomlčíme, aby entity mohly nadále požívat svého klidu v jednom skrytém a odlehlém koutě naší malebné krajiny země České.

Andria Trinity

Niccy Enelya