Jeden z nejděsivějších lesů Evropy, troufám si tvrdit, dokonce celého světa, se nachází v Rumunsku nedaleko města Cluj-Napoca a prakticky nikoho nenechává byť jen představa strávit zde jednu jedinou noc, klidným. Naše skupina Mystery Hunters CZ, jako jedna z mála šťastlivců podnikla tuto nebezpečnou výpravu, aby vás členové týmu seznámili se strašidelnými tajemstvími, které les jen nerad vydává. 

Nápad vyšetřovat na tomto neklidném místě se zrodil v roce 2013 díky Andri, která Rumunsko po dlouhá léta navštěvuje a o tajemném lese Hoia Baciu věděla, a proto dala návrh v něm zrealizovat vyšetřování. V té době měla naše skupina ještě jiné složení členů. Bohužel se tento nápad přes určité problémy podařilo uskutečnit až v květnu roku 2016, čemuž předcházelo nelehké zorganizování celé výpravy, od shánění řidiče přes kontakt na místního specialistu na slovo vzatého a zjišťování si veškerých dostupných i nedostupných informací o tajuplném lese Hoia Baciu. 

V době této expedice jsme byli v týmu pouze tři, přičemž Eliška se nemohla ze zdravotních důvodů akce zúčastnit. Podporovala nás tedy alespoň na dálku.

Je květen 2016 a my během slunečního nedělního odpoledne plny emocí balíme věci, nastupujeme do auta a vydáváme se vstříc dobrodružství, které na nás, jak doufáme, čeká. Ani cesta něco přes tisíc kilometrů dlouhá nás nemůže odradit. Zvlášť, když už je vše domluveno a zařízeno.

Konečně se po noční jízdě ocitáme na rumunské hranici a po kontrole občanských průkazů měníme Eura na rumunské Lei. Zastavujeme na snídani a s elánem míříme dál do města Sighisoara, kde na nás čeká usměvavá Rumunka Elena, u níž máme zajištěno ubytování v malém útulném penzionu Casa Richter.

Následující den se s námi Elena vydává do jednoho malého krámku a za její pomoci dojednáváme pronájem vozu. Prostorný hatchback nás spolehlivě ještě téhož dne dopravil do Cluj-Napocy, kde máme domluvenou schůzku s odborníkem na fenomény lesa Hoia Baciu, panem profesorem Adrianem Patrutem.

Tomuto lesu se vyhýbají místní lidé i zvířata. Dějí se tu věci natolik zvláštní a v takové míře, že se s nimi sotva kde setkáte. Jevy natolik tajemné, že i málokterý badatel má odvahu se sem vypravit a, i když už tak učiní, nemá to štěstí vydržet tu přes noc, neboť je nemilosrdně a drsně vykázán pryč.

Zájem o les projevil již před léty Alexander Stift, který se začal jeho záhadami naplno zabývat. Učinil mnoho pozorování, ať už sám či se svými společníky. Jedním z nich byl i pan profesor Adrian Patrut, který nám ještě téhož dne po našem příjezdu, na okraji lesa mimo kameru vypráví o svých zkušenostech. Zmiňuje i veškerou dokumentaci, jíž v lese on, jeho přátelé, studenti a mnozí další zájemci provedli. Vypráví o nesčetném pozorování UFO, kruzích v kukuřičných polích v těsném sousedství lesa. O energiích beroucích na sebe lidskou podobu či podobu všelijakých zvířat (existujících i neexistujících), dokonce i pouhých částí těl. Sděluje nám příhody o podivném chování některých jedinců po návštěvě lesa, o zničehonic se objevivších předmětech v kapsách návštěvníků i o tom, jak zde selhává technika. Rovněž vypráví o vlastních osobních zkušenostech v tomto mýty opředeném lese. Závěrem dodává, že téhož dne na kameru mluvit nebude a vyzvídá, zda už máme rezervovaný hotel.

"My budeme spát v autě, " odpovídám panu profesorovi a vše ještě během rozhovoru překládám Andri, která německy nerozumí.

"V autě se nedá spát, " prohlásí kategoricky pan profesor a chvíli si s kýmsi telefonuje.

Při jeho navigaci směrem zpět do centra města mi nakáže zastavit, domluví si s námi schůzku na další den, přičemž si přesune přednášky na univerzitě, aby se nám mohl následující den plně věnovat, rozloučí se s námi a vystoupí. Do vozu nastupuje jeho manželka a my se vzápětí dozvídáme, že máme u profesora zajištěno ubytování po celou dobu našeho pobytu v Cluj-Napoce. Touto pohostinností je Rumunsko pověstné.

V malém útulném bytečku máme k dispozici snad vše, přesto respektujeme soukromí, proto neprolézáme celý byt jako zvídavé drbny a zdržujeme se jen ve vybraných místnostech. Kouřit chodíme na balkón a během jedné kouřové mi kolem hlavy proletí orb dovnitř do pokoje, což víme jen díky blesku fotoaparátu. Tento orb s námi chvíli pobývá v bytě a z uzavřeného pokoje jsou slyšet kroky. Po chvíli veškeré projevy vymizí. Opět se stabilizuje teplota a dokonce ustává průvan, který pociťuji na kolenou.

Dojmy z profesorova vyprávění máme všelijaké, ovšem na zítřek se neskutečně i přes veškerá rizika těšíme. Andri vykládá karty, co nás v lese může čekat. Pozorně naslouchám a v duchu si představuji, jaké to tam zítra bude, především v noci. Jedinou vrásku na čele nám dělá počasí, ale naděje umírá poslední a my doufáme, že i to se umoudří. Pan profesor nám také říkal, že kdokoli, kdo měl zájem o vyšetřování v lese, měl smůlu právě na počasí. Je snad i nepříznivé počasí spojencem podivuhodných fenoménů, jež se v Hoia Baciu odehrávají, a které nestojí o to, aby se o nich příliš vědělo?

Ať už tak či onak, hodina pokročila a my se chystáme spát. Je třeba nabrat síly.

Probouzíme se, jak jinak, do deštivého dne.

"To snad není možné, aby celá výprava ztroskotala na počasí, " pronesu. Nelením a projíždím na internetu veškeré předpovědi, které najdu.

Jiné rozhodnutí než nevzdat se nepřichází v úvahu a my netrpělivě vyčkáváme čtrnáctou hodinu odpolední. Světe div se, počasí se vskutku uklidnilo a my vyrážíme vyzvednout pana profesora za doprovodu několika slunečních paprsků, co se prodraly skrze mraky. Vyjíždíme vstříc lesu Hoia Baciu.

Pan profesor nám ukazuje, kde necháme auto, já vybírám jen několik málo věcí, které budeme na natáčení rozhovoru potřebovat, a vydáváme se do kopce vzhůru k lesu, což je nesnadný výkon vzhledem k rozmáčenému jílu, který se nám lepí snad všude. Plny očekávání sledujeme pana profesora.

"Tyto stromy, " ukazuje rukou na ty na okraji lesa, "mají něco přes tři sta let. Odebrali jsme pár vzorků, jsou staré, ale hmota už nepřibývá."

"A zde před lesem pěstovali dřív kukuřici. Té se tu nedařilo, proto tu dnes roste jen tráva. Ale v dobách, kdy tu ještě byla, jsme tu nacházeli kruhy a jiné útvary. Jak přesně vznikly, nevíme."

Nestačíme se divit, zatímco nás pan profesor vede do lesa.

"Tady půjdete pořád rovně a dojdete do kruhu. Já tam s vámi nepůjdu, bolí mě tam záda," dodal.

Celé nedočkavé jsme došly do kruhu. Do místa, kde roste jen tráva. Nic jiného. A to už několik let. O to zvláštnější, neboť testované vzorky půdy mají stejné chemické složení jako půda ve zbytku lesa. Pan profesor nám vyprávěl o tom, jak zhruba v místě současného kruhu byl nad lesem pozorován neznámý objekt, z něhož vyzařoval silný kužel světa. Od té doby tu roste jen ona tráva.

Vracíme se stejnou cestou k panu profesorovi, který na nás čeká. Ještě je potřeba toho spoustu udělat a čas letí. Vylezeme z lesa a nestačíme se divit. Stojíme o několik metrů dál a to navzdory tomu, že jsme se vracely stejnou cestou. Nechápeme to, poněvadž s orientací v terénu problém nemáme. Voláme panu profesorovi. Napřed je nedostupný a pak nezvedá telefon. Za chvíli volá on a diví se, kde jsme.

Když se po chvilce opět všichni shledáme, pan Patrut míní, že jsme byly přeneseny. On se prý nacházel na tom samém místě po celou dobu. My jsme opačného názoru, ale nemá smysl to řešit. Zřejmě jedna z dalších záhad. A to ještě není noc!

Chvíli chodíme po lese, já si důkladně vrývám do paměti, kde co je. Za tmy je orientace horší, je dobré prozkoumat terén ještě za světla.

Nakonec se pan profesor s námi uvolí jít natáčet do kruhu. Jsme nadšené. Andri klade otázky, já je

 překládám a on vypráví. Leckdy na položenou otázku začne odpovídat ještě dříve, než ji přeložím.

Nevím, jak dlouho jsme tam nakonec zůstali, ale s posledními slovy na kameru se obloha opět zatáhla, k zemi se snáší déšť a my se vracíme zpět do města. Opět jsem navedena do rumunských uliček, kde mám zastavit. Pan profesor se na 

chvilku vytratí. Slíbil nám ukázat knížku nesoucí název 

Fenomenele de la Pădurea Hoia-Baciu (čes. Fenomény v lese Hoia Baciu), ve které své veškeré poznatky sepsal. Je o lese a jeho fenoménech. Půjčil nám ji do dalšího dne se slovy, že mu ji máme nechat v bytě na stolku. Loučíme se, tentokrát nadobro. Pan profesor má své povinnosti a my se zítra po vyšetřování vracíme do Sighisoary. Nemohu si pomoct, smutku se nelze ubránit a Andri se nevede jinak.

V bytě ještě jednou kontrolujeme techniku a je čas na vydatnou večeři. Stále více a více mám zvláštní pocit.

Zničehonic Andri povídá: "Já ti mám takový divný pocit."

Aha, nejsem jediná, pomyslím si, a proto nahlas říkám: "Jestli nechceš, tak tam nemusíme."

"Blázníš?" kouká na mě udiveně Andri, "už jsme toho kvůli vyšetřování tolik udělaly a teď to máme odpískat?"

Nato mi vysvětlí, že ten zvláštní pocit je pocit klidu a jistoty. Já to jen špatně pochopila. O moc klidnější tedy nejsem a představa jít do lesa mě nijak netěší. Ale přece to nebudu kazit.

Teď už vše záleží pouze na počasí, až přestane pršet. Je půlnoc, konečně liják ustal a my se vydáváme na cestu.

Opět stojíme pod kopcem. Před několika hodinami jsme do něj funěly. Nyní je potřeba celý proces zopakovat. Je klidná tichá noc, obloha se zčásti vyjasnila. Vcházíme do lesa s úmyslem poodhalit alespoň trošku roušku tajemství. Nahlédnout za oponu.

Na druhý pokus jsme u cíle. Ve svém nitru zapírám pocit úzkosti, jež na mě doléhá, nedávám na sobě nic znát a vcházím do kruhu.

Umístíme kameru, ověřujeme, že diktafony zapnuté ještě před vstupem stále běží, a v tichosti vnímáme atmosféru. Klid je rušen občasným zaštěkáním psa, nesoucím se z dálky.

Nějakou dobu setrváváme před kamerou umístěnou směrem, kde je dle pana profesora nejčastější paranormální aktivita. Občas registrujeme pohyb na okraji kruhu, ale nepřikládáme mu větší váhu. Může se jednat o nějaké noční zvířátko. Pojednou pocítím silně nepříjemnou ostrou bolest v boku, jako by mne někdo říznul, ale po chvilce bolest ustane.

Rozdělíme se a začínáme fotit. Andri směřuje nalevo od kamery, odkud je slyšet šramot. Já jdu opačným směrem. Zapomínám na svoje pocity a plně se soustředím na svůj úkol a na okolí. Netrvá dlouho a do nosu mě udeří nepříjemný zápach něčeho shnilého. Mršinu jsem za bílého dne nikde neviděla. Ale kdoví...

"Au!" vykřikne Andri. Jsme kousek od sebe a já jsem hned u ní. Popisuje zvláštní nepříjemný tlak do uší, který za chvíli poleví.

Pozornost zaměříme na skupinu houští, u kterého Andri pořídila několik fotek, než onu bolest a tlak začala vnímat. Někoho vyrušila a ten to dal najevo dosti nepříjemným způsobem.

Nedáme se a fotíme dál. Dotyčný se opět projeví. Prudce se ochlazuje snad až na bod mrazu a Andri náhle

 pociťuje urputnou pichlavou bolest v oblasti srdeční čakry a vzápětí do uší. Připravena kdykoli zasáhnout

 fotím Andri a ano, vskutku se na fotkách objevuje kolem její osoby něco zvláštního, co logické vysvětlení nemá. Ektoplasma.

Entita se opakovaně několikrát projeví, přičemž každý další projev je slabší a slabší. A náhle je klid. Zřejmě ji došla energie, nebo jsme ji už přestaly bavit. Těžko říct.

Vracíme se ke kameře a natáčíme v okolí, kde byl na Andri namířený nepříjemný útok. Občas vnímám, jako by mne cosi táhlo směrem k lesu. V několika vlnách přichází bolest hlavy a zase ustává.

"Slyšela jsi to?" ptám se.

"Ne. Co?"

"Takové trojí zapískání. Jako by na flétnu," odpovím a napínám sluch v naději, že ještě něco uslyším. Nic. Opět se rozhostilo ticho.

Měsíc svítil na obloze a my zcela udiveně koukáme na světlající oblohu. Začíná svítat.

"Páni, asi jsme první z týmů, kdo tu vydržel tak dlouho, " troufáme si poznamenat a začínáme balit vybavení. Dneska už víc nevyzkoumáme. Poděkujeme a s pocitem malého vítězství opouštíme kruh.

V dobrém rozpoložení se vracíme zpět do Čech. Snad objevíme při analýze nějaké EVP či jiné paranormální projevy. A náš průzkum byl opravdu plodný. Nejenom, že jsme zaznamenaly nesčetně EVP, ale i siluetu na fotografii, které jsem si všimla již při nočním vyšetřováním v kruhu.

Z návštěvy tajuplného lesa Hoia Baciu, jsme si odvezly nejenom mnoho nových poznatků a zážitků, ale hlavně ten úžasný pocit, že jsme tuto akci zvládly.

Niccy - vyšetřovatel, technik Mystery Hunters CZ